|
|
"Keltské runy"
Marek P. Šenkyřík - Svámí Gyaneshwarpuri
Křtinské údolí
Jeskyně, poustevny, posvátná místa.
Web o krajině "Vallis baptismi alias Kyriteinensis" v Moravském krasu,
který voní mystikou.
"Všechno leží potopeno ve vodách Lethe," řece zapomnění.
Martin Alexander Vigsius 1663
Vallis Baptismi alias Kyriteinensis
Aktualizace webu. 
Tento web poznání krajiny Křtinského údolí
věnuji
Arnoštu Hlouškovi (1929 - 2016)
Otci habrůvecké speleologie
a nestorovi Křtinského údolí
mému dobrému kamarádovi z vesničky Habrůvka.
Vallis baptismi, Křtinské údolí - můj dlouhodobý studijní zájem.
Předmluva webu.
"Tento web o Křtinském údolí byl mým dávným snem, kdy jsem toužil komplexně zpracovat problematiku tohoto Údolí plného jeskyní, pousteven a svatých míst. Tento web jsem založil po delším zvažování své duševní orientace poustevníka v Moravském krasu a zvažování svých duchovních priorit. Proto - a přesto - jsem tento web s krásnou doménou, o níž nikdo nestál: www.krtinskeudoli.cz dne 22. dubna 2025 založil, jistě k větší cti a slávě Boží a Panny Marie Křtinské, jíž historicky patří toto Vallis Baptismi Alias Kyriteinensis pod Křtinami, jehož dávný význam jsem se rozhodl pochopit a ve zdejších jeskyních promeditovat. Jsem si vědom toho, že se asi nepodívám bohužel do všech velkých veřejnosti jeskyňáři uzavřených jeskyní ZO ČSS 6-05 Křtinské údolí, nové speleologické skupiny pro výzkum Křtinského údolí a Výpustku, jakož i ZO ČSS 6-01 Býčí skála. V krasu se totiž dobře ví, že tito speleologové mě poustevníkovi bohužel nejsou z řevnivostních důvodů a všeobecné krasové fóbie zrovna nakloněni a neradi mne vidí na svém "zájmovém území". Nic si z toho ale nedělám a z Vyšší Vůle pronikám do Křtinského údolí!!! A zakládám tyto webové stránky, které bych rád dokončil k úplné spokojenosti nejen své, ale i všech ukázněných návštěvníků střední části Moravského krasu a internetu. Stále totiž cítím, že mám a musím psát o duši tohoto sakrálního údolí například do Sborníku muzea Blanenska a též i svých Acta Speleohistorica, když už né vlastní vinou do tradičního sborníku Speleofórum a Speleo České speleologické společnosti. Nejde mi však o to konkurovat speleologicky, mě vedou Boží Zájmy! Dne 9. května 2025 jsem zapálil v Žitného jeskyni kadidlo, jeskyni jsem očistil a stal se Křtinským poustevníkem! Křtinské údolí je odjakživa údolí v mém srdci, už v době kdy jsem zkoumal křtinský chrám! V noci 11. května 2025 jsem měl ve spánku pozoruhodný sen. Ve snu jsem byl nabádán abych založil vlastní novou speleologickou skupinu a začal bádat ve Křtinském údolí! Po několika dnech aktivního uvažování nad touto otázkou, jsem se dne 15. května 2025 rozhodl praktické speleologie, tedy objevování neznámých jeskyň vzhledem k tomu, že jsem duchovní člověk definitivně zříci. O Křtinské údolí se však budu velmi intenzivně zajímat odborným způsobem, o čehož bude tento web. Z nezměrného krasového dění mě již zajímá jenom poustevnictví. "Ať jsou šťastny všechny bytosti!", jak mi napsal pan Zdeněk Poláček, předseda ZO ČSS 6-05 Křtinské údolí. A mě od té chvíle tato jeho slova zní v srdci. Mám rád tuto krajinu.
Svámí Gyaneshwarpuri
okolo půlky května 2025, Ášram v Brně-Bosonohách
Foto: Pavel Chaloupský 2022
Můj legendární dopis ZO ČSS 6-05 Křtinské údolí bádající v tomto studijním území. Zůstane již navždy neodeslán.
Gyaneshwarpuriho články ve Sborníku muzea Blanenska
Trvalý odkaz
Sametová revoluce na Výpustku roku 1990. Doplněk k historii člověkem těžce zkoušené jeskyně (aneb jak to všechno začalo).
(Zde necenzurovaný článek, který vyšel s redakčním omezením ve Sborníku muzea Blanenska 2024).
Úvod.
Tuto sametovou akci si vymyslel, za zády ZO 6-05 Křtinské údolí, Miroslav Sedlák, dlouholetý člen ZO 6-05, který nesouhlasil s komunistickým předsedou Miroslavem Kubešem. Slávek Sedlák se snažil o vzájemné propojení speleologických skupin: Křtinské údolí, Babická skupina a naše Novodvorská skupina, ke společnému speleologickému postupu v jeskyni Výpustek. To byl důvod proč jsem se do dění okolo Výpustku aktivně zapojil. O této spolupráci tří speleologických skupin ve věci Výpustku dokonce napsal, Kubešovi na očích, článek v denním tisku. Tak byla zahájena Slávkova revoluce v ZO 6-05. Cíl této revolty se mu však nikdy nepodařilo plně uskutečnit. Slávek Sedlák dne 23. září 1993 předčasně tragicky umírá při hloubení chemicky zamořené studny a jeho speleologické dílo ve Výpustku zůstává opuštěné. (Speleohistorický klub Brno 1994). Jak to tedy všechno proběhlo? V sobotu 17. února 1990 se před branou do areálu vojenského útvaru Výpustek sešla demonstrace asi 100 jeskyňářů a zájemců o kras. Bránu do vojenského objektu otevřel sám velitel zdejší posádky kapitán Pastorčak Dál to šlo ráz na ráz. Slávek Sedlák přednesl petici na uvolnění Výpustku armádou pro speleologický výzkum. Zazněla dokonce i předčasná připomínka, aby Výpustek po odchodu armády sloužil pro speleoterapii. Všechny shromážděné si fotografovali zástupci přítomného denního tisku a vojenské kontrarozvědky. O akci vyšel podrobný článeček, i s mou fotografií, v Brněnském Večerníku ze dne 19. února 1990 (Noák, J. 1990). Ale zprávu o demonstraci už předtím odvysílalo Rádio Svobodná Evropa, které se o demonstraci dovědělo pravděpodobně od Hnutí Greenpeace, které jsme detailně o chystané akci informovali při jejich návštěvě Náměstí svobody v Brně. Zástupci ZO 6-05 Křtinské údolí (až na naše kamarády Miroslava Sedláka a Radka Petrů) na naši sametovou demonstraci nedorazili. Ignorovali ji. Přesto právě oni, jak známo, z demonstrace nejvíce vytěžili - bylo jim povoleno v jeskyni bádat. Za Správu CHKO Moravský kras byl přítomen RNDr. Ivan Balák, který nás přišel podpořit a který též krátce promluvil ke shromáždění. Kapitán Pastorčak nakonec otevřel bránu do samotného podzemí Výpustku dokořán a k našemu milému překvapení vyzval zástupce demonstrantů, aby vstoupili dál... Tak jsme se poněkud uklidnili poznáním, že ve Výpustku armáda neukrývá žádné rakety, atomové zbraně, či toxický odpad, jen nějaký zdravotnický materiál, neekologicky ale vysypaný v jeskynní chodbě. Takové byly tehdy naše dohady. Do přísně utajovaného klimatizovaného velitelského krytu vojsk Varšavské smlouvy se však zástupci demonstrantů nedostali. Já sám jsem tehdy nepatřil k takto privilegované oficiální delegaci vpuštěné do podzemí Výpustku, a to přesto, že jsem se na organizování a svolání demonstrace zvlášť zasloužil. Sám jsem například telefonoval jménem demonstrujících jeskyňářů do vojenského útvaru Výpustek, kde jsem osobně mluvil s kapitánem Pastorčakem a domlouval mu aby demonstraci neignoroval, ale byl jí přítomný, což mi opravdu přislíbil. Tato demonstrace měla tedy dvě centra odporu. Jedno představoval Miroslav Sedlák a druhé já. Mimo to se nezávisle o něco pokoušel ještě Hugo Havel. Já i Slávek jsme se všemožně snažili o svolání demonstrace, obtelefonovávali jsme jeskyňáře, organizovali jsme, zařizovali, rozdávali a vylepovali revoluční letáky, prostě obětovali jsme tomu všechnu energii svého mládí a má Novodvorská skupina ZO 6-12 Speleologický klub Brno zatím shromažďovala v Brně podpisy pod petici požadující odchod armády z Výpustku. Celkem se podařilo pod peticí jen za pátek 16.2.1990, den před demonstrací, shromáždit 760 podpisů od občanů našeho města. To vše v eufórii Sametové revoluce!
Autor tohoto webu o Křtinském údolí jako demonstránt před Výpustkem roku 1990. Foto: Josef Noák 1990.
Listopadová jeskyně (č.13 dle Burkhardta).
Za revolučního dění Marek Šenkyřík a Radovan Drtil hlídkovali s dalekohledem nad Výpustkem z balkónku výše položené jeskyně a sledovali dění ve vojenském útvaru. Tuto jeskyni jsem na památku Sametové revoluce nazval "Listopadová", číslo 13 dle Burkhardta, který ji uvádí beze jména. (Burkhardt. - Zedníček 1951-1955). Dokonce jsme v roce 1990 prováděli i její speleologický průzkum, při němž jsme nizoučkým průkopem plazivky avšak ve značně široké klenuté zasedimentované prostoře, pronikli do síňky ve vzdálenosti cca 20 m, kopali jsme však dál s cílem dosáhnout horního patra nad Výpustkem a tudy vstoupit do objektu. Ale komando, které se rozlobeně náhle, ozbrojené samopaly, vyřítilo z oplocenky Výpustku, nás zahnalo na útěk. Zvláštní bylo, že speleologický výkop ve vchodu Listopadové po nás zaskládali kameny a zamaskovali. A v tomto stavu je jeskyně zřejmě dodnes. Taková tedy byla doba. Vůbec jsme si neuvědomovali hrozící nebezpečí. Byl to adrenalin. Byli jsme demonstranti na straně studentů a Občanského fóra, a to něco znamená!
Listopadová jeskyně ve Křtinském údolí s protagonistou sametové revoluce na Výpustku - třicet let po té (2021).
Jeskyně Nová Drátenická za revoluce.
Naše působení v jeskyni Nová Drátenická byly za revoluce přísně utajované pracovní akce za zády Zdeňka Farlíka. Za nocí jsme slaňovali k potoku do spodního patra a ručním čerpadlem jsme se pokoušeli vyčerpat koleno sifonu v Mramorové chodbě. Tudy jsme chtěli proniknout k čerpadlu na řečišti Křtinského potoka v jeskyni Výpustku. Podle pověsti se to Mramorovou chodbou prý kdysi někomu podařilo... My jsme však ve svém pokusu byli neúspěšní. Naše čerpadlo nemělo potřebnou výtlačnou sílu. Těchto akcí se zúčastnili členové někdejší Novodvorské skupiny Marek Šenkyřík, Radovan Drtil a za ZO 6-05 Křtinské údolí byli přítomní Miroslav Sedlák a Radek Petrů. Od jeskyně Nová Drátenická si Slávek nějak zaopatřil klíč, stejně tak jako i od ostatních jeskyní. Tak jsme si za revoluce prolezli celou jeskyni Mariánskou, Starou Drátenickou a další lokality ve Křtinském údolí.
Jak jsem i já sám nakonec ilegálně vstoupil do podzemí Výpustku!
Ale já sám jsem se nakonec do podzemí tajemného Výpustku přece jen za jedné noci roku 1990 taky podíval! Dovnitř mne tajně vpustil velitel stráže rotmistr Robert Sláma. Robert byl totiž bývalý jeskyňář Březinské skupiny ZO 6-12, kde jsme se poznali, a ten nás do Výpustku vpustil. Vpustil mne a Jiřího Dresslera ze Křtin. Měli jsme na sobě vojenské maskovací celty, když jsme vstoupili do oploceného areálu Výpustku. Ze tmy se ozval výstražný výkřik strážného se samopalem: "Stůj, kdo tam?" Robert Sláma, který nás do podzemí vedl, odpověděl: "To jsem já!". Strážný ho poznal a uklidnil se. Prošli jsme kolem něho tmou k bráně do podzemí Výpustku. V rukou Roberta Slámy zarachotil klíč a my jsme ilegálně vešli dovnitř. Prošli jsem celým bludištěm jeskyně. Ani jsme si nepřipouštěli co všechno riskujeme. Jak by s námi zacházeli, kdyby nás armáda v přísně utajovaném krytu přistihla? Na to raději ani nemyslit! Prošli jsme podzemím jeskyně až k památníčku Lichtenštejnů. Do velitelského krytu nás však Robert nevpustil, ani nás na něj neupozornil, stejně jako na kryt nikdo neupozornil předchozí výpravu demonstrujících jeskyňářů.
Na tomto místě proběhla Sametová demonstrace jeskyňářů před vojenským útvarem Výpustek (2021).
Závěr.
Díky této úspěšné revoluční iniciativě Miroslava Sedláka, mě a Hugo Havla mohou dnes jeskyňáři ve Výpustku svobodně působit a bádat. Kdepak Miroslav Kubeš a Zdeněk Farlík, pozitivně lustrovaný důvěrník StB, krycí jméno Karbid! Ti jen těžili ze situace, kterou Miroslav Sedlák za Sametu nachystal. Pravdou však je, že Miroslav Kubeš z pochopitelných zištných důvodů byl samozřejmě po odeznění naší Sametové revoluce pozoruhodně aktivní v jednání s velitelstvím vojenského útvaru a úspěšně obratně převedl právo k výzkumu ve Výpustku na svou speleologickou skupinu ZO 6-05 Křtinské údolí. (Fárlík 2021) Svou pozici Kubeš i za demokracie obhájil. Byl předseda ZO 6-05 Křtinské údolí téměř do posledních dní svého života. Měl jen jiné životní přesvědčení a hájil svou pozici. Měl jemu srozumitelný komunistický charakter. Potom zde všechno naráz zanechal. Celé své krasové impérium, které za života vytvořil a žárlivě střežil a pro něž nemálo bojoval s vetřelci jako jsem byl já, jeskyňáři od jinud. Mám ho ale poměrně rád a v úctě. Do misky na almužnu pouličního muzikanta mě, poustevníkovi, totiž Miroslav Kubeš dobrovolně věnoval 20 Kč! A to je dobré znamení, že ve stáří prodělal v pohledu na mou osobu pozitivní změnu. Vše je odpuštěné. Odešel usmířen. Tehdy za socialismu ale z rudého vedení ZO 6-05 vanulo a čišelo holé nebezpečí a její zájmové území střežily zlé síly – to každý z nás cítil. Museli jsme se mít stále na pozoru, neboť jsme jasně cítili, že někdo ze ZO 6-05 kolaboruje s komunistickým režimem! Podezírali jsme Zdeňka Farlíka. A toto naše podezření se ukázalo být správné, když vyšly Cibulkovy Seznamy tajných spolupracovníků StB. Ano byl to Zdeněk Farlík, kdo donášel nebezpečné StB. „Že je Farlík udavač – to se ví, ale že to dotáhl až na spolupracovníka StB, to jsme netušili“ řekl mi starosta krasové obce Habrůvka pan Karel Kalandra, který se o historii sám zajímá. Zdeněk Farlík mne ještě 25 let po Sametové revoluci nepřátelsky nesnášenlivě udal jeskyňářskému fóru, a obvinil mne, že jsem se mu v roce 1990 vloupal do jeskyně Nová Drátenická a řezal na ní zámek! Nevím co tím chtěl říct, po tolika letech! Pravdou ale je, že to bylo za revoluce, v rámci revolučního dění a že jsme měli od jeskyně klíč! Slávek Sedlák si nějak opatřil kopii Kubešových klíčů všech jeskyní ve Křtinském údolí. Kdepak pilka a řezat zámek... to byla jen Farlíkova účelová dezinformace o mě.
Epilog.
Taková tedy je objektivní historie všech těch Sametových událostí ve Křtinském údolí, jichž jsem byl očitým svědkem. Normálně bych Farlíka nezmiňoval, ale to on mne první na veřejnosti nespravedlivě obvinil a negativně očernil mé jméno. Tak to je jenom na vysvětlenou, kdo je kdo. Dnes jsem toho názoru, že „kauza Farlík“ již patří ke skvělé krasové historii. Někdo ji sepsat musí. Je to dluh budoucnosti. Domnívám se, že v demokracii máme všichni právo svobodně psát a vyjadřovat se. Zdeněk Farlík je dnes majitelem restauračního zařízení ve Křtinách, oblíbeného u poutníků a návštěvníků křtinského kostela a v této hospodě marní život rozléváním alkoholických nápojů a vyvařováním masitých jídel (jako to karma!), místo toho aby se věnoval své hlavní zálibě, zamilované speleologii, s níž již dávno přece spojil svůj osud. Ukazuje se, že hospodu je někdy snadnější získat než se jí vzdát a věnovat se na stáří jen čistě své zálibě, tomu co máme rádi. Přijměte tyto řádky jako oprávněný doplněk k životopisu této za socialismu prominentní, dnes folklórní, již né nebezpečné „osobnosti“, v hierarchii postavení členů ZO 6-05 Křtinské údolí od zájmového historika u křtinské Panny Marie. Každopádně demonstrace u Výpustku byla nejvýznamnějším revolučním vystoupením členů České speleologické společnosti v její historii. Proto říkám:
„Budiž Světlo.“ (Genesis 1,3).
Literatura.
Burkhadt, Rudolf - Zedníček, Otakar, (1951-1955): "Údolí Křtinského potoka v Moravském krasu a jeho jeskyně." Československý kras 1951-1955, roč. IV-VII, zvláštní příloha, s. 1-115.
Fárlík, Zdeněk (2021): Vzpomínka na Miroslava Kubeše. eSpeleo. 2/2021.
Noák, Josef (1990): Lidé jeskynní. Brněnský Večerník, roč. XXI, číslo 35 ze dne 19. února 1990.
Speleohistorický klub Brno (Marek Šenkyřík) (1994): Vzpomínka na Slávka Sedláka. Speleo 14/1994.
Trvalý odkaz
Hrádek u Babic nebo Refugium ve Křtinském údolí? Předcházel objekt nad Vývěrem Křtinského potoka vzniku Křtin?
Tajuplná pověst a meditace
o Údolí křtu - Vallis baptismi.
Jedná se o článek Marka P. Šenkyříka - svámího Gyaneshewarpuri ve Sborníku Muzeum Blanenska 2023.
Tento text o stavbě zvané uměle "Hrádek u Babic" zdánlivě nesouvisí přímo se Křtinami, ale podle mé vize může souviset. Domnívám se totiž že tento objekt ve Křtinském údolí předcházel bezprostředně založení a vzniku Křtin, k čemuž došlo pravděpodobně ve 13. století, kdy do této krajiny podle legendy o "Vallis Baptismi" přišli zábrdovičtí premonstráti, kteří zde dle svých zpráv založili v roce 1210 ženskou odnož svého kláštera. První autorizovaná zmínka o Křtinách však pochází až z imunitní listiny pro zábrdovický klášter papeže Řehoře IX z roku 1237. Snad se nad Vývěrem Křtinského potoka ve Křtinském údolí může opravdu jednat o sakrální stavbu, jak se domnívá na základě své meditace a vize autor tohoto příspěvku, nebo se možná jedná jen o anonymní pokus o výstavbu dalšího nevýznamného světského hrádku. Toto ať posoudí budoucí pokolení, neboť na "hrádku" dosud nebyl proveden výkopem řádný archeologický výzkum, k čenuž zde vyzývám. Byl bych rád kdyby se našel nějaký nadšený archeolog, který by potvrdil nebo vyvrátil archeologickým průzkumem moje vize, že tento záhadný nedostavěný objekt ve Vallis Baptismi předcházel geneticky bezprostředně v duchu této legendy vzniku Křtin, jak vysvětluji především meditačně a intuitivně v níže zveřejněném článku, který vyšel tiskem diky pochopeni historika Mgr. Milana Koudelky z Muzea Blanenska v Blansku v jím vydávaném Sborníku Muzea Blanenska. Děkuji mu, že můj článek osvícenecky a tolerantně vydal. Nuže začtěte se do tohoto pozoruhodného vysvětlení o lokalizaci onoho "křtění pohanů po příchodu křesťanství na Moravu", ve Vallis Baptismi, k čemuž dle mého názoru mohlo hypoteticky dojít ve zdejších krasových vývěrech Křtinského údolí - tedy jedině ve Vývěru Křtinského potoka pod již zmiňovaným Hrádkem u Babic, nebo též ve Vývěru Jedovnického potoka u magické jeskyně Býčí skála, která rozhodně dle autora tohoto článku nebyla pohanská svatyně, ani v duchu té doby, ale opravdu jen nesvatý okultní prostor, vzhledem k hrůzným nálezům lidských těl v Přesíni této Zlé díry.
Ke stažení:
Obrázky svatého Cyrila a svatého Metoděje na hlavním oltáři chrámu Panny Marie ve Křtinách. Jsou tedy Křtiny opravdu založeny na cyrilometodějském základě, nebo se jedná jen o barokní romantickou legendu? (2022).
Obrázky svatého Cyrila a Metoděje na hlavním oltáři chrámu Panny Marie ve Křtinách. Dříve věřili legendě o cyrilometodějském původu Křtin více než dnes (2022).
Vallis baptismi a vysvětlení vzniku Křtin.
Křtinské údolí má zvláštní sacrum (VIGSIUS 1663, Audolí křtinské 1665... ROYT 1994). Jedná se o posvátné údolí ve střední části Moravského krasu, nezbadatelné duchovní hloubky, které je naprosto unikátní hodnoty a významu,
a které v krasu nemá obdoby. Podle staré pověsti zde byli v 9. století křtěni pohané po příchodu křesťanství na Moravu. Proto se Křtinskému údolí již za starých
časů říkalo Vallis baptismi, Údolí křtu. Tuto pověst zaznamenal v roce 1882 Henry Wankel, otec moravské archeologie, ve svých „Bilder aus der Mährischen Schweiz... “. Wankel bádal tehdy ve
velmi tajemné Býčí skále, kde objevil "pohřeb velmože", která podle současného názoru byla dokonce asi jeskynní pravěkou svatyní doby halštatské, v duchu té doby. Pověst o křtění prvotních křesťanů
ve Křtinském údolí, tady v blízkosti tohoto okultního a nadmíru magického prostoru, je velmi zažitá a stala se již součástí slavných duchovních tradic
mariánského poutního místa premonstrátů ve Křtinách. Založení Křtin poblíž svatou aurou obdařeného krasového žlebu tedy není jistě vůbec náhodné. Naši předkové
jistě vypozorovali, že stinné, úzce zahrdlené krasové údolí s příkrými svahy, nedává příležitost k založení osady. Proto pátrali až před vápencovou hradbou,
před samotnou vstupní branou do Křtinského údolí. A zde, v místě soutoku dvou potoků, opravdu nalezli malý, pohostinný, prosluněný svah s pozitivní
energií, který se velmi hodil pro zamýšlenou budoucí sakrální výstavbu a rozkvět poutního místa. Zde postavili malý, ale nadmíru svatý a vzácný kostelík a
do něj umístili k uctívání zázračnou sochu Panny Marie. Stalo se tak snad již ve 13. století. Tak nějak byly založeny Křtiny, nejdůležitější místo této krajiny. Křtiny tedy odvozují svůj původ
od svatého Cyrila a svatého Metoděje. Na tuto dávnou tradici, která dnes není patřičně doceněna, upomínají dva obrázky sv. Cyrila a sv. Metoděje,
umístěné na čestném místě na hlavním oltáři současného barokního chrámu Panny Marie ve Křtinách. Domnívám se, že tato pověst o Vallis baptismi nějak úzce
souvisí i se vznikem poněkud záhadného objektu nad Vývěrem Křtinského potoka ve Křtinském údolí, o němž zde bude řeč. Zajímavé je již samotné umístění
objektu na jen 40 až 50 m vysoké skalce z devonských vápenců nad vývěrem krasových vod. Z fortifikačního hlediska to jistě nebylo místo příliš významné a
strategické a naznačuje to jeho velké stáří.
Proč byl tedy objekt v blízkosti vývěru založen? Kde byli křtěni křesťané, pokud přistoupíme na křehký led pověsti o Vallis baptismi? Ke křtu svatému se
jistě nabízely zdejší krasové vývěry v jinak téměř bezvodé krasové krajině. Ve Křtinském údolí existují dva takové soustředěné vývěry podzemních vod: Vývěr Křtinského
potoka pod již zmíněným "skalním hnízdem" a Vývěr Jedovnického potoka u slovutné Býčí skály. Byli křtěni první křesťané moravští právě zde? To je otázka.
Vznik objektu nad vývěrem křtinských vod by se měl docenit. Podle mé meditační vize je to sakrální stavba, která svým vznikem předcházela
založení samotných Křtin. Snad měla být osídlena mnichy - poustevníky. Úplná absence archeologických nálezů však dokladuje, že k osídlení objektu již
nestihlo dojít a objekt byl opuštěn neosídlený. První historické zmínky o Křtinách jsou ze 13. století, kdy jsou r. 1237 uváděny jako majetek
zábrdovického kláštera v imunitní listině papeže Řehoře IX. a nejpozději v roce 1299 zde již zcela jistě stál první ze tří křtinských kostelů. A v té
době byl nepochybně objekt nad Vývěrem Křtinského potoka již pouhou ruinou. Předcházel tedy tento objekt v duchu cyrilometodějských tradic vzniku Křtin?
Velmi významný Vývěr Křtinského potoka pod Hrádkem u Babic, kde mohli být hypoteticky křtěni pohané po příchodu křesťanství na Moravu. Toto je ovšem pouze hypotéza autora tohoto článku (2023).
Objev zbytku záhadného objektu ve Křtinském údolí.
Zbytky objektu nad Vývěrem Křtinského potoka u Žlíbku Vaječníku ve Křtinském údolí pro současnou archeologickou vědu objevil až v roce 1992 archeolog Jiří Doležel. Dle něj
skutečným objevitelem byl však zřejmě
již ve 30. letech 20. století brněnský německý speleolog Ing.J. Simon. Po jeho upozornění totiž objekt již v roce 1937 ohledal a později v roce 1941 popsal
H. Freising. Jeho zpráva však zcela literárně zapadla a objevený objekt zůstal vědě neznámý. Já sám vím o „Hrádku“ asi od roku 1986, kdy mi ho přímo v
terénu ukázal speleolog místní ZO ČSS 6-05 Křtinské údolí, Radek Petrů. Z uvedeného je zřejmé, že se o zbytku stavby nad Žlíbkem Vaječníkem mezi jeskyňáři něco
stále vědělo a já jako amatérský archeolog jsem si ihned uvědomil význam této vědě neznámé památky. Od té doby byla její poloha mým přísně
střeženým tajemstvím a tak mohl zbytky stavby šest let po té oficiálně objevit až J. Doležel. Ten pozůstatky stavby ze zdí z nasucho kladených kamenů,
pojených jen hlínou, i zaměřil, popsal a zveřejnil (DOLEŽEL 1994 a jinde).
Kromě toho zde učinil více než 10 až 15 cm pod povrch jdoucích vrypů a pečlivě
byly sledovány suťové kužely i svahy obou bočních stran ostrožny, ale jen z vývratu byl získán ojedinělý zlomek nádoby zařaditelný rámcově do 14. století.
To bylo vše.
Jinak se Hrádek u Babic, jak objekt nazval, s překvapením jevil
archeologicky zcela sterilní. Do literatury byla tedy lokalita zanesena jako blíže neznámý anonymní
středověký hrádek, o němž neexistují žádné dobové písemné prameny. Hrádek byl pracovně začleněn do obřanského dominia, přitom však nebyla dle mého názoru
dostatečně doceněna duchovní dimenze Křtinského údolí „v němž byli křtěni pohané po příchodu křesťanství na Moravu“. Existence hrádku je kladená
asi do 13. století a bývá spojována v souvislosti s hypotetickou těžbou a zpracováním železné rudy někde v jeho okolí. Vzhledem k úplné absenci dobových písemných
zpráv nelze ale vyloučit, že to bylo všechno jinak.
Ostrožna je přerušena zdvojeným
příkopem asi 20 m širokým, téměř 30 m dlouhým a až 4 m hlubokým. Příkop odděluje vlastní objekt od snadno přístupné šíje ze směru od Babické plošiny.
V příkopu je nápadná povrchová deprese (sesedlý sloupec sedimentů?). Traduje se,
že je v tomto místě zavalená asi bývalá studna, může však též jít o malý krasový jev. Toto místo by se velmi hodilo pro řádný speleologický průzkum. Možná že by se zde podařilo získat
archeologické nálezy, tolik důležité pro bližší datování celého objektu. Snad tyto řádky někoho inspirují k tomuto průzkumu.
Dle mého zaměření z 3. září 2022 je skalní ostrožna 64 m dlouhá a maximálně 15 m široká. Z obou bočních stran je objekt velmi dobře chráněn až 20 m
vysokými skalními stěnami. V čele ostrožny je však mezi skalami pěšinka přístupná pro pěší, klesající až na dno Žlíbku Vaječníku, respektive Křtinského údolí.
Zastavěna plocha vlastního objektu
je pouze cca 24 x 9 m. To samo o sobě svědčí o tom, o jak miniaturní objekt se ve skutečnosti jednalo. Jeho součástí však byly zřejmě i doprovodné dřevěné
stavby, z nichž se nedochovaly žádné zbytky.
Na zastavěné ploše se nacházely pouze dvě stavby na způsob zařícených místností. První ("hlavní")
prostora se nalézá poblíž příkopu a je o vnitřním půdorysu pouze cca 2,5 x 2 m. Druhá prostora stojí opodál a byla před zařícením uvnitř cca 3 x 3 m veliká.
Obě prostory byly vystavěny jen z volně ložených kamenů
eventuálně pojených pouze hlínou, jak uvádí J. Doležel. J. Doležal intuitivně viděl i zbytky "hradeb", rovněž z kamenů na sucho ložených,
event. pojených pouze hlínou, ale ty nejsou v terénu jednoznačně patrny.
Byly dvě zařícené prostory miniaturní věže hrádku, jak se domnívá odborná veřejnost, nebo snad zaniklé mnišské cely či poustevny,
jak nadhozuji já?
Je tedy objekt nad Vývěrem Křtinského potoka jen další světský hrádek, nebo snad stavba Boží? Mým úkolem bylo uvést tuto alternativní
vizi a otázku veřejnosti. Obdržel jsem toto poznání formou meditační vize v Tichu svého srdce přímo u Vývěru Křtinského potoka.
Vcelku nepatrné zbytky stavby z volně ložených kamenů pojených hlínou stavby zvané Hrádek u Babic. Nemohlo se však jednat o poustevnu? (2023).
Nejnovější poznatky.
Podle nejnovějších informací zkušeného terénního archeologa – praktika, Petra Kosa, byl Hrádek u Babic dle něj údajně přece jen vyzděn z části pomocí malty,
což je nový,
revoluční poznatek v nazírání na tuto stavbu. To je však nutné ještě doložit dalším nezávislým průzkumem,
J. Doležel totiž výslovně uvádí, že "hrádek" byl postaven jen z volně ložených kamenů, což jsem viděl i já, pokud to šlo posoudit.
Doleželem odhalené lícované zdivo bylo vidět v roce 1993 v západním koutu první prostory, jak dokládá jím zveřejněná fotografie. Za zmínku stojí, že Petr
Kos detektorem na
Hrádku přece jen dohledal několik železných artefaktů: zlomek jezdeckého třmene z koňského postroje a kroužky z falérové ochranné zbroje. (Kos, P., písemné sdělení 2022). I jeho kolega
Martin Golec s pomocí detektoru prohledal tuto lokalitu, ale nenalezl nic a bylo mu podivné, že je úplně bez jakýchkoli středověkých nálezů (Golec, M., písemné sdělení 2022).
V příkopu, kterým je objekt opevněn ze směru od Babické plošiny, se nachází tato prohlubeň. V odborných kruzích jsem slyšel názor, že by zde mohla být zasypána studna. To si však já nemyslím. Může jít jen o malý krasový jev (2023).
Jen umělá zřícenina?
Zcela na okraj dodejme poměrně bizarní úvahu archeologa z Býčí skály Martina Golce, podle níž byl Hrádek u Babic možná jen pouhou "umělou zříceninou"
pocházející až z časů romantizujících lichtensteinských úprav Křtinsko – Josefovského údolí, tedy až z přelomu 18. a 19. století! (GOLEC 2014) Netřeba dodávat, že tato hypotéza nezní pravděpodobně. Hrádek je jistě mnohem staršího data svého
vzniku. Ze 17. až 19. století se nám totiž dochovalo dostatek písemných zpráv a pravděpodobně bychom o hrádku ve Křtinském údolí něco věděli od samotných
křtinských premonstrátů.
Z 19. století by se nám formou pověstí o hrádku jistě něco dochovalo i v paměti zdejšího lidu. Naproti tomu ze 13. až 16. století se nám ve Křtinách
zachovalo jen několik málo listin a běh dějin v tomto kraji po staletí je v tomto období prakticky neznámý. Na Novém hradě totiž roku 1645, po jeho dobytí a vyplenění
Švédy zanikly zde uložené křtinské archiválie především tzv. „Stará křtinská kniha“, která by dnes byla zvlášť cenným zdrojem poznání neznámé historie Křtin a Křtinského údolí. O období 9. až 12.
století se však z literatury samozřejmě nedozvídáme vůbec nic a vše je zahaleno mlčením a tajemstvím. A do této doby se klade vznik pověsti o "Údolí křtu."
Na závěr se domnívám se, že když
vědecky založený archeolog Martin Golec mohl zveřejnit svůj názor o „umělé zřícenině“, mohu možná i já zveřejnit svou vizi o sakrálním objektu a tak se podělit o své meditační názory mnicha, poustevníka, amatérského archeologa, speleologa a dnes již jednoho z pamětníků a znalců zdejší krajiny.
Jiným místem kde by mohli být hypoteticky křtění pohané po příchodu křesťanství na Moravu je tento Vývěr Jedovnického potoka u magické jeskyně Býčí skála. Zde krajina nabízí pro křest mnohem lepší předpoklady než je tomu u Vývěru Křtinského potoka. Blízkost pohanské svatyně by tomu naznačovala. Ale je to jenom jedna z krasových domněněk jakých je plný Moravský kras. Ale rozhodně je to zajímavý názor, který stojí za zvážení (2020).
Otazníky kolem Hrádku u Babic.
1. Byl Hrádek u Babic ve skutečnosti sakrálním objektem, tak jak se domnívá autor této studie, který v duchu cyrilometodějské tradice "Údolí křtu"
zde nad významným Vývěrem Křtinského potoka přímo předcházel vzniku nedalekých Křtin?
2. Nejsou nepatrné pozůstatky dvou staveb z nasucho kladeného zdiva, pojených jen hlínou, ve skutečnosti zbytky mnišských cel nebo pousteven?
3. Faktem je, že objekt byl opevněn příkopem. Nejedná se zde o refugium, skálu útočištnou, prastaré posvátné místo krajiny?
4. Stáří objektu není spolehlivě doloženo. Předpokládáno jest asi 13. století. Nejedná se skutečnosti o stavbu z ještě staršího období, jak naznačuje poloha
na jen nízké ostrožně, tedy z rozmezí 9. až 12. století,
kdy je historie Křtin a Údolí křtu (Křtinského údolí) zcela neznámá?
Nepatrné zbytky tajemného objektu Hrádku u Babic. V těchto místech archeolog J. Doležel nafotil krásnou lícovanou zídku z volně ložených kamenů bez malty. Toto je však jiným archeologem Petrem Kosem znejisťované. Podle něj zde jsou zbytky malty. (2022).
Když duše promlouvá.
Jsem vizionář Křtin i Hrádku u Babic, těchto dvou míst středověku, které jak si myslím mají společné body historie. Historie Křtin
mne dlouho velice zajímá. Mám proto rád všechny křtinské kněze, o nichž vím
ze svého studia historických pramenů, jakož i zbožné premonstráty, kteří v této malé obci, skryté v hlubokých lesích Drahanské vrchoviny, vystavěli hned
tři kostely "ze zbožné úcty, kterou chovali a chovají k zázračné Panně Marii Křtinské," této gotické soše Madony s Ježíškem v náručí, trůnící dnes mezi
cherubíny na hlavním oltáři současného barokního chrámu Panny Marie. Tato socha pochází na základě současného názoru ze 13. či 14. století a je od neznámého umělce "který ať byl,
kdo byl, byl zajisté veliký neboť dovedl sochu Panny Marie vytvořit vznešenou, krásnou, v panenské milostnosti..." (GUMPPENBERGER, G. 1672) A v duchu této staré duchovní
tradice a své vlastní vnitřní vize, jsem tedy posoudil zbytky stavby ve Křtinském údolí, objevené speleologem Simonem. Vyslovil jsem alternativní výklad
geneze této stavby a doby jejího vzniku. Je to neobyčejně zajímavé...
Literatura:
Anonym, 1665: Audolí křtinské Nejsvětější Rodičky Panny Marie... Litomyšl.
Doležel, J. 1994: Dvě málo známé středověké fortifikace Moravského krasu, Archaeologia historica 19/94, 177-190.
Golec, M. 2014: Hrádek u Babic – hrad nebo umělá zřícenina? Web www.byciskala.cz
Horyna, M. - Royt, J. 1994: Křtiny. Poutní kostel Jména Panny Marie. Historická společnost Starý Velehrad.
Šenkyřík, M. 1992: Historie chrámu Panny Marie ve Křtinách. 34 s. Blansko.
Vigsius, M.A., 1663: Vallis baptismi, alias Kyriteinensis... Olomouc.
Wankel, H. 1882: Bilder aus der Mährischen Schweiz... Wien. Překlad: Wankel, J. 1984: Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti. Brno.
Jeskyně Kostelík ze směru od Tří kotlů (2021).
Trvalý odkaz
Jeskyně Kostelík ve Křtinském údolí - svaté srdce Moravského krasu, kde žil Hertodův poustevník (1669).
(článek v tisku Sborníku muzea Blanenska)
Prostorná průchozí jeskyně s centrální dómovitou prostorou, skalní gotický chrám "s pěkným klenutím připomínající kopuli kostelní" (BOČEK 1928, 262). Odtud název jeskyně. Otevřen třemi prostornými vchody do Křtinského údolí. Tato památná jeskyně byla zvaná v minulosti též: Eremitage, Rittersaal, Steinerner Saal a Theresienhöhle Kapelle (BURKHARDT - ZEDNÍČEK 1951-1955, 68, ABSOLON 1970, 192). První zmínka o jeskyni je z roku 1669 od Jana Ferdinanda Hertoda z Todtenfeldu v jeho spisu: „Tartaro mastix Moravie...“ (Podzemní bič Moravy... celý název zní v češtině: "Podzemní bič Moravy, kterými se zvláštní a podivuhodné věci přírodou v jejim úrodném lůně rozseté, obzvlášť podzemní, a oněch účinek smrtící, zajímavě zkoumají a péče léčebná a ochranná také předkládá").
Jde v podstatě o vlastivědnou příručku o Moravě psanou z hlediska lékařského, popisují se v ní jednotlivé minerály nacházející se na Moravě a hodnotí se možnosti jejich využití pro lékařskou a kurativní péči." (SKUTIL 1973, 135-136).
Pro nás nejdůležitější je osumnáctá kapitola této knihy nazvaná:
"De cryptis mirandis Moraviae.", tj. "O podivuhodných dírách (podzemních) moravských."
Z Křtinsko-Josefovského údolí odborníci poznávají popis jeskyní Výpustek, Býčí skála a Jáchymka (Evina jeskyně). Zde je unikatní podivuhodná zmínka o poustevníkovi, který obýval jeskyní Kostelík : "Nad vchodem této jeskyně
(to znamená u Býčí skály)
se jeví jiný otvor, představující další jeskyni. Kdysi ji obýval jako nepřístupný úkryt poustevník, aby byl samoten jako pravý mnich, zřídil si pro sebe uměle příchod k sestupu a výstupu pomocí provazu, oceňuje lidskou samotu a blaženost." (GROLICH 1973, 131).
Toto místo se nachází s velkou pravděpodobností na skalní terásce nad Kostelíkem, která je přístupná po skalní římse ze směru od Býčí skály. Zde tedy pravděpodobně žil, modlil se, meditoval v osamění onen poustevník. Domnívám se, že tuto jeskyni po celý středověk jistě navštěvovaly a obývaly nesčetné generace poustevníků v důsledku blízkosti poutních míst především Křtiny a též Vranova u Brna. Mohli zde žít již i pravěcí šamani, neboť tato jeskyně je k tomuto účelu velice vhodně morfologicky přizpůsobena. O tom se ale samozřejmě nedochovaly žádné písemné zprávy. Ještě ve 20. století žil na Kostelíku v Kamenném sálu poustevník a almužník Vincenc Doležal (1862 - 1936) z Habrůvky. Jeho životní příběh je výborně zpracován Antonínem Hlouškem k publikaci "Habrůvka. Historie" z roku 1971 (kolektiv 1971). Kamenný sál je přibližně kruhového půdorysu o velikosti 11,7 m x 10 m. Ze sálu se dvěma velkými vchody vybíhá směrem k Býčí skále 18 m dlouhá prostorná sestupná chodba k třetímu vchodu do jeskyně. Strop Kamenného sálu se klene ve výšce přes deset metrů a je rozerván četnými komíny a horním patrem Kazatelny, z níž kdysi prý pohanští kněží kázali lidu.
Tam nad Kazatelnou je horní patro, kde žil onen eremicola. Jeden komín je otevřen až na povrch a za příznivé koncelace jím proniká do jeskyně sluneční paprsek. Kostelík je jeskyně opředéna mnoha pověstmi. Je to záhadné místo Křtinského údolí. Lze přímo vidět středověké mastičkáře někdy v 17. století jak tuto nápadnou jeskyni prokopali v naději, že objeví roh bájného jednorožce. Mohlo zde být ukryto mnoho pokladů. Jeskyně je považována za průtokovou Křtinského potoka, v době kdy tekl v této úrovni. Další neznámé pokračování směrem ke Třem kotlům a Křtinám zaniklo a po bývalé jeskynní chodbě odstraněně přírodními procesy zůstalo stát několik izolovaných hřebenáčků.
"Nevěřím, že by rozsah Kostelíka byl omezen jen na tento průtokový tunel, soudím, že tvoří střední nebo horní patro s naprosto neznámým jeskynním systémem, týmž, ke kterému směřuje hlavní odtok z Bruny, z propadání na konci Sprašové chodby k.315." (ABSOLON 1970).
Mám dávnou vizi, že bych v Kostelíku nechal položit pískovcovou dlažbu. Do dlažby bych nechal postavit kamenné ohniště pro poustevníky, kdy sem opět přišli. To je má vize. Když jsem přišel v roce 2005 do posvátné krajiny Vallis baptismi jako poustevník, pocítil jsem potřebu zbudovat na Kostelíku poustevnický památníček. Ten byl sice věnován Vinckovi Doležalovi, ale patřil i všem ostatním poustevníkům žijící v průběhu historie v této nanejvýš svaté jeskyni. Zlé síly okolo satanismu na Býčí skále (Franci Musil a kolektiv) však památníček záhy od skály odřezaly a zcizily. Proto jsem zde výstražně vstyčil dřevěný kříž, ale i ten byl záhy z jeskyně vyhozený a odnešený. Proto proběhlo jednání s jeskyňáři na Býčí skále, aby nový kříž požehnali. Ale i proti tomu vznikla na Býčí skále silná opozice domnívající se, že bych jim tímto duchovním symbolem Kostelík odcizil. Proto ani Správa CHKO nakonec nesouhlasila se vstyčením kříže v této bezpochyby svaté poustevnické jeskyni Kostelíku.
Podle tradičního výkladu se Hertodova zpráva z roku 1669 v díle "Podzemní bič Moravy" o poustevníkovi žijícím dle něj v "další jeskyni" vztahuje na jeskyni Kostelík vedle Býčí skály. Tak to uvádějí TRAMPLER 1897, BURKHARDT v BURKHARDT - ZEDNÍČEK 1951-1955, ABSOLON 1970, GROLICH 1973 a nyní GYANESHWARPURI 2024.
Tramplera cituje v překladu Jiřího Urbana Martin Golec (GOLEC in OLIVA a kol. 2015): "V literatuře se objevuje (Kostelík) také pod jménem Kamenný sál, Tempel nebo Poustevna. Poslední označení má podle poustevníka, který před časem tu malou jeskyni obýval, a poněvadž skála v níž leží, byla tenkrát velmi těžce přístupná, dopravoval potraviny sem nahoru na laně".
Karel Absolon poustevníka na Kostelíku však vůbec nezmiňuje, ale Hertodovu zprávu nicméně určitě ztotožňuje s jeskyní Kostelík: "Jestliže některá jeskyně Moravského krasu byla macešsky opomíjena, byl to jistě půvabný Kostelík. Ač byl do literatury uveden Hertodem, odbyl ho Kříž jen několika řádky...(KŘÍŽ-KOUDELKA 1902, 66) a přece je v této jen zlomkovitě známé jeskyni skryto veliké tajemství..." (ABSOLON 1970, 192). Opravdu je zarážející, že ani MUDr. Jindřich Wankel bádající v Býčí skále, kde učinil ony velkolepé archeologické objevy, nevěnoval r. 1882 Kostelíku ve svých legendárních "Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit" samostatnou kapitolu, ač by si to jistě zasloužil (WANKEL 1984).
Absolon se zmiňuje o jiném poustevníkovi, který žil v nedaleké jeskyní Jáchymce na protějším svahu údolí:
"O jeskyni se zmiňuje již r. 1669 J. Hertod. Na počátku 19. století žil v jeskyni poustevník Joachym, po němž byla jeskyně nazvána Jáchymkou." (ABSOLON 1970, 239).
Grolich zcela jistě píše: "J.E.Hertod však ve své době tj. 17. století, již podle tradice umísťuje poustevníkuv příbytek nad vchod Býčí skály. Jedná se tedy o horní patro k jeskyni Kostelík." (GROLICH 1973, 135). Burkhardt taky jednoznačně píše: "Jistě je to Kostelík, kterému platí Hertodova zmínka... Úzká skalní římsa vedoucí ještě dnes k jeskyňce Horního vchodu Kostelíku (ze západní strany) by nasvědčovala Kostelíku." (BURKHARDT - ZEDNÍČEK 1951-1955, 70).
V roce 2013 však spatřila světlo světa silně naddimenzovaná spekukativní hypotéza archeologa a speleologa z Býčí skály Mgr. Martina Golce o tom, že Hertodova zmínka o poustevníkovi se nestahuje ke Kostelíku, ale k Býčí skále! Autorem této myšlenky sdělené Golcovi je místní znalec speleolog, předseda ZO ČSS 6-01 Býčí skála Jiří Svozil starší (GOLEC 2013 a GOLEC in OLIVA a kol 2015). Ve výšce asi 20 m ve skalním čele Býčí skály se totiž nachází vysutá asi 10 m dlouhá a asi 1,5 m široká chodba přístupná, jen horolezeckou technikou, dostupná též ve výšce původně asi 10 m z vnitřní strany Předsíně Býčí skály. Tato chodba je jeskyňáři z Býčí skály považovaná za skutečný přístřešek Hertodova poustevníka, aniž by se však zamýšleli, jak by se do takové výšky poustevník neovládající jednolanovou horolezeckou techniku vůbec dostal. K tomu Golec píše: "Onou "další jeskyni" měl Hertod asi na mysli fragment chodby, která se nachází v čelní skalní stěně Býčí skály, která je přístupná pouze po laně, a to z venku (výška asi 20 m), nebo pohodlněji ze vstupní Předsíně (výška původně asi něco přes 10 m)." S tímto názorem však nelze souhlasit a nadále trvám na tradičním výkladu, že onou "další jeskyni" Hertodova poustevníka byl zcela jistě míněn nedaleký Kostelík. Domnívám se, že si jeskyňáři touto hypotézou o existenci poustevníka ve vysoko položené chodbě své jeskyně Býčí skály chtějí polepšit její silně pošramocené image. Opravdu pro tuto novou myšlenku Martina Golce není žádné opodstatnění, a to ani po archeologické stránce, neboť zmíněná jeskyní chodba nad Býčí skálou je antropogenně beze změn z období baroka dle posudku samotného Golce. S touto argumentací Martina Golce podobně jako u jiných jeho krasových hypotéz tedy nelze souhlasit. I nadále tedy platí, že Hertodův poustevník žil již dávno před rokem 1669 na skalní terase nad jeskyní Kostelík, využívajíce za přístřešek jeho horní patro nad Kazatelnou. O tom jsem zcela přesvědčený. Tato terasa je velice těžko přístupná a skalní římsa k ní se těžko v příkrém svahu směrem k Býčí skále hledá. Je to dodnes jedno z nejodlehlejších a nejopuštěnějších míst v Moravském krasu.
Není mi známo jestli zde na terásce nad jeskyní Kostelík byl již proveden řádný archeologický průzkum, ale je pravděpodobné, ale horní patro nad kazatelnou jistě již někdo anonymně bohužel prokopal. Možná ale, že pár svatých střepů po onom poustevníkovi je na terásce Kostelíka dodnes k nalezení! Rovněž doc. Martin Oliva, archeolog z Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea mne v roce 2025 informoval, že neví že by na Kostelíku byl proveden archeologický průzkum "ač by to bylo lákavé." Antonín Boček nicméně uvádí: "Byly tu vskutku nalezeny zbytky nářadí i zbraně praehistorické." (BOČEK 1928, 262).
Literatura ke Kostelíku.
ABSOLON K. 1970: Moravský kras 2, Academia. Praha.
BOČEK Antonín 1928: Průvodce Moravským krasem. Praha.
BURKHARDT R. - ZEDNÍČEK O.: 1951-1955: Údolí Křtinského potoka v Moravském krasu a jeho jeskyně. Příloha Československého krasu.
GOLEC, Martin 2013: Čtyři poustevníci u Býčí skály. Web www.byciskala.cz
GROLICH, V. 1973: O podivuhodných jeskyních Moravy. Podzemní bič Moravy, hlava XVIII, str. 132-149. Sborník vlastivědného musea v Blansku 5 - 1973, 129-135.
HERTOD a TODTENFELD, J.H. 1669: Tartaro-mastix Moraviae per quem rariora et admiranda a natura in faecundo hujus regionis gremio effusa, comprimis tartarus, illiusque effectus morbisi curiose examinantur et cura tam therapeutica quam prophylactica proponitur.
KOLEKTIV 1971: Habrůvka. Historie. Vydala rada MNV v Habrůvce za spolupráce Historicko - vlastivědného kroužku ZK ROH Adamovských strojíren n.p. Adamov 56 s., Habrůvka.
KOŠŤÁL, Pavel 2001: Poustevnictví na Blanensku. Sborník muzea Blansko 2001, s. 19-30.
KŘÍŽ Martin - KOUDELKA Florian 1902: Průvodce do moravských jeskyň. Díl II. Ždánice - Vyškov 1902.
OLIVA M. - GOLEC M. - KRATOCHVÍL R. - KOSTRUN P. 2015: Jeskyně Býčí skála ve svých dějích a pradějích, 214 s.
SKUTIL, Jan 1973: Jana Ferdinanda Hertoda z Todtenfeldu Tartaro-mastix Moraviae. Sborník vlastivědného musea v Blansku 5-1973, s. 135-140.
TRAMPLER R. 1897: Das Josefs-Kiriteiner Thal in der "Mährischen Schweiz". Oesterreichische Touristen - Zeitung XVII., Nr. 16, 193-195, Nr. 17, 203-207.
WANKEL, Jindřich 1984: Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti. Muzejní a vlastivědná společnost (Brno) , Okresní muzeum (Blansko).
Poděkování doc. Martinu Olivovi.
Autor tohoto článku svámí Gyaneshwarpuri, který bude zveřejněn ve Sborníku muzea Blanenska, děkuje za přátelskou konzultaci a poskytnutí informací panu doc. Martinu Olivovi, "archeologovi věčně ponořenému v pravěku - paleolitu", z Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea.
29. května 2024: Přinesl jsem jako dar kříž k uctění Hertodova poustevníka v jeskyni Kostelík.
29. května 2024: Upevnil jsem kříž pro Hertodova poustevníka ve Vinckově koutu Kamenného sálu jeskyně Kostelík .
Kamenný sál na Kostelíku zavdal příčinu pojmenování této jeskyně (2021).
Výhled Hertodova poustevníka ze skalní terasy nad jeskyní Kostelík na Křtinské údolí.
Hertodův poustevník mohl osídlovat i tuto malou, speleologicky nevýznamnou, archeologicky ale zatím asi neprozkoumanou jeskyňku na terase nad jeskyní Kostelík.
Trvalý odkaz
Malá odbočka: o krasových hypotézách archeologa z Býčí skály doc. Martina Golce.
Domnívám se, že archeolog Martin Golec se mýlí v četných doložených případech Tak například Hrádek u Babic považuje za možná romantizující stavbu až z 19. století, ačkoli je jistě mnohem staršího data vzniku (!). Nebo jeho tak zvaná "svatyně" v Býčí skále, která byla podle mne spíše nesvatým magickým okultním prostorem, nikoli rozhodně svaté místo, nevyhovující významu slova „svatost“ v pravém slova smyslu, vzhledem k opravdu hrůzným zjištěním a nálezům, například několik desítek zde zamordovaných lidských těl, objevených MUDr. Jindřichem Wankelem, otcem moravské archeologie. Mohli být podle mne při tomto rozsáhlém vraždění pod vlivem halucinogenních drog, jinak si toto vraždění nelze racionálně vysvětlit. Wankelovu interpretaci považuji tedy za v podstatě správnou, nikoli jen romantizující, vzhledem k tomu, že byl autorem objevu a jediný skutečný znalec celé nálezové situace. Bylo to "obyčené" pohřebiště, nikoli svatyně, ani v duchu té doby. Současní archeologové se tedy mýlí, neboť téměř ignorují Wankelovy nálezové informace o vražedném místě v podzemí Předsíně Býčí skály. Byčí skála je tedy ta nejzlejší moravská jeskyně! (!).
V období německého romantismu bylo zaznamenáno německým mytologem toto podivuhodné sdělení:"Za dob římských bylo Brno jen menší osadou, nazývanou EBURODUNUM. Ta byla na severu chráněna MĚSÍČNÍMI HORAMI (SYLVA-LUNAE). V osadě se pnuly k nebi dva
posvátné vrchy s prastarými svatyněmi: první byl zasvěcen bohu války WOTANOVI(dnešní
Špilberk) a druhý (Petrov) bohu hromu DONAROVI. Oba kultovní stánky jsou obtékány dvěma posvátnými řekami: Švancarou (Svratka) a Weissache (Svitava). Řeka Weissache měla pramenit v blízkosti WOTANOVI JESKYNĚ ve WOTANOVĚ ÚDOLÍ v Měsíčních horách. A tam, ve WOTANOVĚ JESKYNI, v rozlehlé skalní síňi, ježící se zbraněmi, jest kamenný trůn na němž odpočívá sám bůh války WOTAN!! (dnes se však Wotanova jeskyně jmenuje Beczi skála, podle šumotu vyvěrajících vod...)" Myslím si, že tento zápis, na který jsem narazil ve Vlastivědných zprávách z Adamova a okolí (zdroj blíže necituji),
dobře podvědomě ilustruje energii událostí v Býčí skále, na rozdíl od poněkud romantizující známé kresby Zdeňka Buriana.
Dále je tu již zmíněná Golcova hypotéza absence Hertodova poustevníka na Kostelíku, který dle něj zde nežil (!). Podle mne je Kostelík naopak typická poustevnická lokalita, o níž však samozřejmě neexistují téměř žádné písemné záznamy, v onom kdysi velice svatém Údolí "Vallis Baptismi Alias Kyriteinensis" u Křtin. Toto všechno je názorná ukázka jak Martin Golec podvědomě odborně uvažuje bez onoho čtvrtého, nebo dokonce x-tého duchovního rozměru v důsledku jeho nedostatečně rozvinuté intuice pro kras, kterou on znevažuje, vysmívá se ji a nevěří v ni, považujíce jí za "nevědeckou" (osobní sdělení Martina Golce). Já se však naproti tomu domnívám, že intuitivní poznání je nad světským materialisticko-ateistickým poznáním.
Podle mého názoru skuteční mudrcové vědy intuici intenzívně používají, aniž si to ovšem většinou uvědomují (dokonce i Martin Golec!). Rovněž duchovní lidé mívají rozvinutou pravou intuici, která je mimo pochopení světskou myslí. Takto mne život naučil s kritickou analýzou uvažovat o vědcích, jejichž odborný názor je vydáván za oficiální stanovisko vědy, tedy za nezpochybnitelnou pravdu. Já si však o těchto tzv. vědcích typu Golec při vší úctě myslím své.
Archeolog a speleolog Mgr. Martin Golec, který je dnes již docent (2009).
Martin Golec na Hermit Photo:
Jeskyně Zlého ducha neboli Zlá díra. Tak Býčí skálu pokřtil na základě svých zkušeností a vědomostí poustevník Gyaneshwarpuri. Ale to se nesmí jeskyňářům z Býčí skály říkat. Mohli by být paranoidní. (2020).
Podvědomí jeskyňářů na Býčí skále lze dobře vycítit z této fotografie stažené z jejich webových stránek www.byciskala.cz
Býčí skála - pohřeb halštatského velmože na rekonstrukci Zdeňka Buriana.
Trvalý odkaz
O posledním poustevníkovi na Kostelíku, Vincenci Doležalovi (1862 - 1936), jak jeho příběh převyprávěl poustevník Marek Gyaneshwarpuri (2005).
Mysticky přebásněno s vlastní autostylizací, podle informací životopisce Antonína Hlouška z roku 1971.
"Narodil se v Habrůvce ve střední části Moravského krasu dne 4. září 1862. Již jako malý chlapec ztratil rodiče, a proto živořil v obecní pastoušce pro chudé. Jednou při toulce lesem došel na Krkavčí skálu, která jako bílý štít ční vysoko nad Křtinsko - Josefovským údolím. Nad pohledem, který se před ním rozevřel, se mu zatajil dech. Lesní stráně se před ním táhly do dálky, před sebou bílé skály, na dně údolí šum potoka a šťavnatá louka s kvítím... Údolí mu připadalo důvěrně známé,jakoby tu krajinu už dávno znal... A v tom okamžiku si připadal jako ztracený syn, který po dlouhém odloučení našel v tomto strastiplném světě svůj Domov. To místo, kde bude moci být sám Sebou a žít svobodně. Sestoupil po svahu na dno údolí a ve vápencových skalách objevil otvory vedoucí do temných jeskyní. Jedna z těchto jeskyň se mu obzvláště zalíbila, neboť mu připomínala podzemní kostelík. Byl to malý skalní chrám stvořený přírodou, vysoká podzemní chodba procházející napříč skalou, s velkým podzemním kamenným sálem gotických tvarů, osvětlený skalními okny a komíny. Když tu jeskyni spatřil, poznal, že našel To co hledal. Rozhodl se proto, že se v jeskyni trvale usadí a zůstane v ní natrvalo žít. V kamenném sále Kostelíka si našel malý výklenek, který je dobře chráněný před větrem fučícím jeskyní. Do skalního výklenku si nanosil vrstvu listí a chvojí, a lůžko bylo hotové. Před výklenkem si zřídil malé ohniště, a když večer oheň prozářil podzemní sál, cítil se najednou neskonale šťastným, naprosto svobodným, na nikom nezávislým, poustevníkem s lehkým srdcem. Tak začal jeho poustevnický život v jeskyni Kostelíku. Přes den se toulal po okolních lesích, kde ho lidé potkávali v ošumtělém odělu, s pytlem na zádech a se silnou holí v rukách. Tak vandroval po lesích v okolí Habrůvky, Josefova a Křtin a do vesnice přicházel jen když si potřeboval něco nakoupit. Tehdy rozbalil svůj flašinet a lidé mu za trochu hudby rádi dali něco najíst. On sám nikdy nelovil zvěř, nežebral, ani nekradl, nikoho neobtěžoval a žádnému nepřekážel. Lidé si na jeho podivuhodnou existenci zvykli a měli ho rádi. Hajní se samozřejmě brzy dozvěděli, že mají ve svém revíru poustevníka, ale čistota jeho úmyslů je odzbrojila, a tak i oni zakrátko o něm mluvili s úctou jako p "lesním a skalním muži". Poustevník z Kostelíka jakoby svojí existencí rozechvíval jakési jemné volání, které se ozývá v každém lidském srdci a vábí ho pryč od zmatků civilizace, zpět do Ticha lesů a přírody. A tak nakonec sami hajní drželi nad poustevníkem ochrannou ruku a dokonce i ředitel polesí ho často obdaroval penězi a přicházel za ním na rady. Je pravda, že se našli lidé, kteří poustevníka z Kostelíka považovali za obyčejného tuláka, lenocha, žebráka či blázna... to proto, že se svým přírodním životem a odíváním značně odlišoval od každého z nich - nepochopili pravé motivy jeho života v lesích a osamění. Byl velkým dítětem přírody. Moc nemluvil, býval rád sám a nechtěl aby ho v Kostelíku navštěvovali zvědavci. Žil prostým životem, někdy měl žalůdek plný, jindy poloprázdný, ale nestěžoval si. Krása poustevnického života si ho podmanila a na jídlo neměl téměř ani pomyšlení. Svůj jeskynní výklenek v Kostelíku by nevyměnil ani za nejluxusnější dům na zemi. Hůř na tom býval v zimě, když napadl snih a promrzlou jeskyní se začal prohánět ledový vítr... Tehdy se stěhoval do nedaleké jeskyně Jáchymky na protější svah údolí, která je přece jen více sevřená skálou, a proto v ní bývá v zimě o něco tepleji. Celá desetiletí tak žil "lesní a skalní muž" v Kostelíku s pocitem naprosté svobody. Tak plynula dlouhá desetileté, ale i život Vincka Doležala, povoláním almužníka a poustevníka v jeskyni Kostelík se jako u každého člověka pomalu naplňoval. V roce 1936, ve věku 74 let, zubožený, ale se svobodným srdcem, přečkal svou poslední zimu, když tu mu jednoho dne lesy nad Křtinským údolím zašuměly svůj poslední chorál. Zemřel dne 7. března 1936 a byl pochován na hřbitově ve křtinách. Jak přirozeně žil, tak přirozeně odešel. A na příběh tohoto muže navazuji. Poustevník Marek, 28. 5.2005."
Foto z archivu Karla Absolona, kterou Golec interpretuje za Vincka Doležala (vpravo), poustevníka na Kostelíku
(dle informace Martina Olivy z Anthroposu, který má k dispozici originální Absolonuv popisek k této fotografii to Vincek bohužel není).
Poustevník Gyaneshwarpuri v jeskyni Kostelík ve Křtinském údolí při příležitosti instalace symbolického památníčku svému předchůdci poustevníkovi a almužníkovi Vincenci Doležalovi z Habrůvky v roce 2005. Zlé síly okolo satanismu na Býčí skále však památníček záhy od skály odřezaly a zcizily. Foto: František Musil (2005).
Jeskyně Kostelík - poustevník Gyaneshwarpuri čte rozsudek jeskyňářům z Býčí skály, kteří zcizili památníček (2009).
Křtinské údolí Rudolfa Burkhardta
Považuji si za čest sem postupně přepsat za dlouhých večerů do zdrojového kódu tohoto webu "speleologickou bibli Křtinského údolí" od
Rudolfa Burkhardta a Otakara Zedníčka: "Údolí Křtinského potoka v Moravském krasu a jeho jeskyně", která vyšla jako příloha časopisu Československý kras 1951 - 1955. Pokusím se zadat přepis této knihy profesionální firmě.
Ze Křtin do Moravského krasu.
V osadě Křtiny (okres Blansko, 19 km SSV od Brna na silnici brněnsko-jedovnické) spojuje se 3,5 km dlouhé údolí od S, od Jedovnic, s jiným, stejně dlouhým údolím, od Bukovinky, vstupuje 1 km JZ na vápence Moravského krasu, přetíná je příčným údolím 6 km dlouhým a po další cestě 3 km v granititu ústí pod jménem Křtinského či Josefovského údolí v Adamově (okres Blansko) do údolí řeky Svitavy jako přítok z levého břehu.
O osadě samé zmiňuje se Vlastivěda moravská. Dodatkem uvádíme, že válkou roku 1945 bylo zničeno 6 a poškozeno 40 domů z celkového počtu 137 domů. Obnova rychle pokročila, osada má (1945) 763 obyvatel.
Údolí, přicházející od severu, od Jedovnic, až po Křtiny, je původně střední částí toku Křtinského potoka, nežli si Jedovnický potok pirátstvím podzemních trativodů vytvořil dnešní známé Rudicko-Jedovnické propadání. 4 km severně od Křtin. Zpracovali jsme tuto otázku na jiném místě.
Křtiny jsou známým poutním místem a o jejich výstavném barokním chrámu pojednal posledně nynější farář dp. František Marek (Poutní chrám P. Marie ve Křtinách, 1935). Turistický ruch, panující tu počátkem století, ochabl zpřístupněním podsvětí Macochy a zpustošením jeskyň Výpustku a Mariánské, prospělo by mu však jistě zpřístupnění jeskyň dnes známých, zejména Nové Drátenické, nynějším majitelem správou lesního statku „Masarykův les“ Vysoké školy zemědělské v Brně. Na zpřístupnění pracovali nezištně i členové Speleologického klubu, úpravné práce však zřejmě přesahují síly, tak i rámec výzkumných prací odborné korporace.
Krasová část Křtinského údolí začíná u Křtin pod Panáčkovou horou, přibližně u Radostné cesty P. Tomáše Prnky (2025).
Jdeme-li 500 m ze Křtin po silnici směrem k Adamovu, stojíme u kramenclového lomu, dnes zpustošeného, v němž je odkryt profil nejsvrchnějším devonem-vápencem s nadložím kulmské droby. Tohoto „mramoru“ bylo užito italskými kameníky roku 1728-1750 k výzdobě místního kostela, ale i mnohé chrámy v Brně jsou jím zdobeny. (A. Kubíček, Naše mramory, travertiny a leštitelné stavební kameny, Praha 1929, tamtéž i obrazové ukázky zdejšího mramoru.) Lom byl silně poškozen při dobývání kamene na stavbu trati Praha – Brno, byl pak obnoven roku 1923, později však práce zastavena a dnes je užíván jako smetiště. V lomu bylo 10 různě zbarvených lavic, barvy růžové až červené, šedé až černé, nazelenalé i žluté, o nestejné síle.
Křtinské údolí od Křtin (2025).
Od Křtinského lomu naskýtá se nám již půvabný, ale současně i názorný pohled na počátek krasového žlebu křtinského s bílými vápencovými skalkami, prvními jeskyněmi a malebnou hájenkou. Potok se v těchto místech ztrácí v prvních ponorech (za normálu) a jen výjimečně tekl povrchovým korytem dále k Býčí skále, kde do něj ústí podzemní toky z několika vývěrů. Experimentem roku 1948 byly svedeny potoční vody odtokovým průkopem na louce za hájenkou do inaktivních ponorů Rudolfovy jeskyně a výzkumné práce byly tím značně usnadněny. O hydrologických jevech bude na příslušných místech této stati učiněna zmínka.
Na dvoře hájenky, ve výši 4 m nad potokem, byla roku 1941 kopána studna 14 m hluboká (do 7 m hlína-žlutice, pod ní písky), aniž bylo dosaženo vody. Půda prý „povážlivě duněla“, a studna byla zasypána (podle sdělení hajného, p. Buzického, který výzkumným pracem velmi vycházel vstříc).
Potvrzuje se tedy názor K. Zapletala z roku 1931, že stojíme v „poloslepém údolí zastřeném hlínami“. (Z téhož důvodu nedoporučili jsme roku 1948 komisi ZNV v Brně, zabývající se hledáním vodních zdrojů pro křtinský Internát Vysoké školy zemědělské, sondovati v těchto místech, ježto tu již poznáváme hydrografii krasovou.) Nepozorujeme-li již dnes přepažení údolního, pak zato hned při vstupu vod na krasové území nacházíme celou řadu ponorů a podzemních odtokových systémů, jak poznáváme, značně spletitých. Ve stráních žlebových je 66 větších a celá řada menších (nečíslovaných) jeskyní, jež v dalším postupně popíšeme a podáme přehled historie, zejména výzkumní, u jednotlivých objektů. K orientaci v terénu slouží velká červená čísla, namalovaná roku 1948 u všech registrovaných jeskynních vchodů. Poloha vchodů je též označena v podrobné mapě Moravského krasu 1:25000 (Zeměměřičský úřad v Praze 1948), na níž jsme zákresem objektů spolupracovali.
Čís. 1. Žitného jeskyně.
V levém svahu, putujeme-li od Křtin, nedaleko za silniční křižovatkou křtinsko-babicko-josefovskou, navštívíme jeskyni památnou v ohledu prehistorickém. Vchodem, ležícím 31 m nad údolím, 19 m nad silnicí,vejdeme do kůlničky asi 4 m široké. Na jejím konci pozorujeme komín, zalitý sintrem, zatím co na opačnou stranu klesá prokopaná závalová chodba, jež opět ústí do stráně. Vyústění je odkryto šachtou.
Jeskyni prokopávala r. 1883 prehistorická komise Vídeňské akademie věd pod vedením J. Szombathyho. Prací se zvláště pilně zúčastnil revírník Ant. Žitný, po němž byla jeskyně pojmenována. Dr. Martin Kříž přispívá k Szombathyově mapce jeskyně svou nivelací, popisem a čísluje ji č. 1. R. 1901 vyslovuje prof. F. Černý domněnku o existenci ponoru v této jeskyni a její souvislosti s tehdy právě objevenou jeskyní Mariánskou, jež podle téhož autora prý směřuje na východ (lapsus calami). Roku 1903 připouštějí prof. Makowský a Rzehak souvislost s Výpustkem, roku 1922 a 1928 zmiňuje se o jeskyni A. Boček uváděje taktéž domněnku o existenci ponoru v této jeskyni. Roku 1926 přináší doc. Dr. J. Skutil co nejdůkladnější příspěvek k poznání jeskyně Žitného po stránce prehistorické a ve své práci uvádí seznam starší literatury, jakož i kritické zhodnocení všech dosavadních nálezů odtud. Roku 1943 uvádí ze Žitného jeskyně Vaňura vzácného netopýra Barbastella b.-us.
9. května 2025: V Žitného jeskyni jsem zapálil kadidlo a dnes jsem se stal křtinským poustevníkem!
Hermit Photo z Žitného jeskyně
Jeskyně čís. 2.
Ve vzdálenosti 22 m západně od vchodu jeskyně Žitného leží o 10 m výše 5 m vysoký vchod puklinovitého tvaru, a proplétajíce se mezi zaklíněnými balvany, otáčíme se z původního jižního směru k VJV, poté se chodba láme ostře k SSV a opět k J, kde zabraňuje strop, klesající pozvolna k náplavě v dalším postupu. Jeskyně má celkovou délku 16 m.
O 9 m dále k SZ a o 3 m níže otevírá se ve skalní stěně otvor erodované pukliny, meandrovitě se zatáčející do skalního masivu, který zatím nelze bez rozšíření dále sledovati. Z pukliny vane průvan, svědčící o tom, že jeskyně tato slepě nekončí.
V literatuře dosud neuvedeny.
Čís. 3. Jeskyně Drátenická.
Tato jeskyně, ležící v jižním svahu 18 nad silnicí, změnila lidským zásahem po dvakrát svou tvářnost, a uvádíme proto popis všech těchto stádií.
I. Původní stav do r. 1921: Prostora 57 m dlouhá, 1-3 m vysoká, 3-8 m široká, na konci komín. Nad vchodem otvor horní, jímž počíná chodba, ústící do stropu prostory několik m od vchodu.
II. Mezi r. 1921-1944. Jeskyně značně prohloubena těžením hlín bohatých fosfáty (podle inž. B. Frodla až 14 % P205). Odkryty škrapové nástěnné partie.
III. Po r. 1944-45. Němci „upravovali“ jeskyni pro válečné účely. Zřídili silniční přípojku, vybetonovali a odstříleli vchody a prostříleli spojení s blízkou jeskyňkou, do té doby izolovanou. Z původního hlavního vchodu vznikly nyní vchody dva, horní vchod upraven za větrací šachtu, a dále otevřen do stráně ještě jeden vchod, který zůstal nedostavěn. Uvnitř původní jeskynní prostory byly zřízeny umělé stavby. V původní podobě zůstala zachována pouze část horní chodby, dostupná po skalní římse, s pěknými stopami korose ve vápenci kramenclovité struktury.
Stará Drátenická jeskyně (2020).
Před jeskyní kupí se násep vyvezené náplavy, zasahující až ke vchodu jeskyně Mariánská a do závrtu před ní (viz Čertova díra).
Čís. 3a. Nová Drátenická.
Mezi štolami IV a V nachází se původní, dnes zcela zasypaný vchod ke středním patrům „Nové Drátenické“. Tato bývala vstupní šachta ležela při skalní stěně západní a vedla v hloubce 4 m k sestupné chodbě zlomového charakteru, ústící do dómu středních pater. Později, po provedeném mapování, otevřen nový vchod, položený SSV od vchodu č. V a asi o 10 m níže, na úpatí dosti mocné skalní partie.
V této skalce jsou i dva jiné menší otvory. Za vchodem VI vnikneme přímo do středu tak zvaného „Krápnikového koutu“. Podlezeme bizarní skalní most a stojíme před vodami omletým pilířem. Doleva nahlížíme na jedinečné sintrové kupy sněhobílé barvy, jakoby složené ze samých půlměsíčkových tvarů, miniaturních to kaskádových studánek. Se stropu splývají rovněž sněhobílé stalaktitické tvary, z nichž některé jsou podivně a zdánlivě nevysvětlitelně pokrouceny. Je to zřejmý vliv průvanu, který zde panoval již před otevřením vchodu, kterým jsme do Nové Drátenické vešli. Opodál pozorujeme jiný zajímavý zjev. V postranní chodbičce stojí celá pěkně vyřízená řada krápníčků-sloupků, vysokých až 15 cm, zvaných „vojáčci“. Jižně od skalního pilíře vyrůstají věžkovité i hůlkovité stalagmity až 1 m vysoké. Směrem JJZ pokrývají dno chodby 2 m široké, s klenutým stropem, sintrové masy, zabíhající do tvarů sintrových studánek, kuželových mas i věžkových stalagmitů. Se stropu splývají nesčetné stalaktity barvy bílé až žlutavé, a celková scenerie je skutečně podmanivá. R. 1948 byla tu objevena paleolitická stanice magdalénského člověka a při vykopávkách i neznámá propast, jejíž labilními balvany tvořený jícen však nedovoloval sestup. Ve vzdálenosti 18 m od vchodu zvedají se sintrové masy téměř až ke stropu, a jen těsná úžina, z níž vane silný průvan, který téměř zháší světlo, nás propouští dále (dnes obcházíme štolou).
Jsme v chodbě 4 m široké a 1-2 m vysoké, směřující od SZ k JV. Přímo naproti místu, kudy jsme vešli do této chodby, charakteristické sintrovou „podlahou“, povšimneme si ústí dvou komínových chodeb, odkud se lze klepáním dorozuměti s povrchem, asi 4 m západně od vchodu č. V. Z komínu levého prorůstají do jeskyně dokonce i kořeny. Zmíněná příčná 4 m široká chodba končí vpravo v krátké vzdálenosti koutem, kde se tyčí pěkná skupina stalagmitů a jiných krápnikových tvarů. Dáme se vlevo. Široká, avšak poměrně nízká chodba, dlouhá 12 m, ústí za rozlehlou sintrovou „Homolí“ do prostorného „dómu“, směřujícího od SSV k JJZ. Půda dómu, dlouhého 20 m a širokého až 10 m, je pokryta zčásti obrovskými skalními troskami, zřícenými se stropu. Vyniká balvan na 4 m vysoký, položený vlevo od místa, kudy jsem přišli. Balvan je pokryt sintrovým povlakem, přelévajícím se přes okraj řásnatými záclonkami, jež jsou jedinečně jemně ornamentovány. Musíme si však zde dát pozor, jestliže si balvan prohlížíme se strany severní, neboť zde je sintrová půda jeskyně v zcela nečekaném místě prolomena jícnem hluboké propasti (téměř 40 m), ústící do spodních pater Nové Drátenické. Naproti nám, v severovýchodním cípu dómu, pozorujeme při stropě ústící vtokové chodby, přicházející od SV, od povrchu. Chodba spadá do dómu kolmým stupněm, který je pokryt sintrovými masami ve formě „Hradiska“. Bohatá stalaktitická výzdoba stropu i sintrové povlaky a jiné krápnikové tvary dodávají této části jeskyně rázu pohádkového. Ve výši vrcholu „Hradiska“ rýsuje se ve východní stěně pěkně vyvinutá horizontální vodní čára – seter, jakých pozorujeme v naších jeskyních jen málo.
V jižním cípu dómu vystupuje ssutí pokrytá chodba, směřující pod původní vstupní šachtu. Touto ssuťovou chodbou zlomového rázu se sem původně chodilo ze Staré Drátenické. Otvorem v levé, východní stěně této vzestupné chodby pronikneme hladce vyerodovanými okny do souběžného dómu, zvedajícího se místy těsně nad niveau staré jeskyně. Stěny jsou pokryty jemnými krystalky, takže činí dojem zimní jinovatky. Vracíme se podél levé skalní stěny zpět do dómu a obcházíme vpravo ležící skalní pilíř, kde pozorujeme příčné pukliny, jež patrně podstatně působily na řícení stropu. V cípu JZ staneme nad kolmými sráz, zapadajícími podél západní stěny dómu do ssuťových partií. Zatím co nahoru možno vniknouti do určité vzdálenosti do těsných chodbiček, vykazujících několik pěkných krápnikových tvarů, spadají do hlubin dvě propástky, z nichž jižní, s labilními balvany nad jícnem, má hloubku 6 m. Propástky nasvědčují spojení s nižšími patry.
Místy nalezeny v dómě ještě r. 1947 volně ležící kosti jeskynních medvědů. Náplava je hlinitá, typický jeskynní nános, a obzvláště ve stěně posledně zmíněných propástek pozorujeme kulmové oblázky, zcela analogicky, jak je vidět v blízké Mariánské jeskyni (Liechtensteinská jeskyně). Celkový směr a poloha popsaných středních pater nasvědčuje souvislosti s jeskynním bludištěm Výpustku, jak o této jeskyni pojednáme v příštích kapitolách, jsme od Výpustku jen asi 220 m vzdáleni.
Nová Drátenická jeskyně (2024).
Spodní patra Nové Drátenické.
V severní části dómu, v blízkosti krápnikového „Hradiska“ poznali jsme jícen hluboké propasti, vedoucí ke spodním patrům. K sestupu je potřeba lanových žebřů a jistících lan. Od jícnu, širokého 0,5x2m, prolomeného v sintrové podlaze, slézáme nejdříve 6 m horní částí propasti mezi labilními hlinito-balvanitými stěnami. Původně byl jícen překlenut jen asi 15 cm mocným travertinem! V uvedené hloubce 6 m octneme se v menší síňce, odkud pokračujeme 15 m níže mezi kolmými stěnami JJZ – zlomu mohutných dimensí. Šířka se s původních 0,7 m zvyšuje dole až na 3 m. Stojíme na plošince, vykopané v příkrém, kluzkém, bahnitém svahu o sklonu asi 45 st. Vzhůru lze obtížným způsobem vystoupiti do rozeklané síně, kde nás zarazí hotový chaos balvanů a odkud spadají vedlejší jícny mezi labilními balvany k dosud neprozkoumaným nižším patrům. Naproti tomu směrem dolů od místa, kam jsme původně sestoupili, spadá půda příkrým skluzem o rozdílu 6 m k jícnu další propasti, asi 9 m hluboké. Strop se zvedá do imposantní výše a propast se v těchto místech dómovitě rozšiřuje až na 8 m. Sestoupíme zmíněnou devítimetrovou propastí. Jsme na šikmém blátivém svahu, po němž sestupujeme přímo k podzemnímu inundačnímu řečišti při kótě asi 352 m. Potočiště (při našem prvním průzkumu bylo vyschlé) vine se meandrovitě v klenuté chodbě směru VSV-ZJZ, o šířce asi 4-6 m a výšce 3-5 m. Mohutné nánosy žlutohnědého bahna jsou protnuty mísovitým zářezem podzemního toku, který odkrývá ve svém vlastním korytu podložní jemné písky a hladce omletý jemný kulmový štěrk. Sledujeme-li řečiště směrem „proti vodě“, staneme záhy u poloucpaného bahnitého sifonu č. I. Tento sifon lze však obejíti komínovou chodbou, jejíž počátek leží nad bahnitým svahem vpravo pod poslední devítimetrovou částí vstupní propasti. Vystupujeme a opět sestupujeme asi 5 m hluboko do niveau řečiště, jehož profil se zde podstatně zúžuje. Jdeme asi 10-15 m vpřed vysokým, ale jen asi 0,5 m širokým blátivým trativodem, kterým vane silný průvan. S místa, kam až jsme při svém prvním průzkumu pronikli, zbývá jen ještě asi 30 m směrem „proti vodě“, aby bylo dosaženo spojení s prostorami „Čertovy díry“, respektive ponorů pod silnicí.
Nyní se obrátíme „po vodě“. Jen asi 10 m od šikmého, bahnitého svahu odbočuje doprava rozlehlá „Severní síň“, široká 6-8 m, dlouhá na 15 m a vysoká místy hodně přes 5 m. Vystupujeme vzhůru po šikmém bahnitém svahu, a je tu na břehu zachováno zrovna několik potočních teras, stupňovitě vyvinutých činností povodňových vod. V celkové délce asi 30 m končí naše cesta v ucpaném sifonu č. II. Zcela obdobně, jako jsme prve obešli I. sifon, pronikneme i nyní do prostor za II. sifonem, naproti markantnímu zákrutu potoka prolezeme otvorem v levé stěně řečiště do prostranné „Jižní síně“, rozměrů asi 10 x 5 m. Zatím co k jihu a k východu zvedají se strmé blátivé komíny, sestupujeme směrem jihozápadním některou ze dvou sestupných chodeb přímo za II. sifon.
Ještě asi 10 m pronikáme „po vodě“ trativodem stále se zužujícím až konečně staneme (podle výsledků prvního průzkumu) u těsného trativodu, vyerodovaného ve tvrdých, narůžovělých vápencích, který nabývá zcela rázu na příklad „Rudolfovy jeskyně“. Voda vyplňuje zčásti tento těsný profil, ale přesto vane z neznáma nad hladinou průvan jako neklamná známka dalšího, dosud neznámého pokračování směrem k Výpustku. V přímém směru od SV k JZ obnáší délka řečiště ve spodních patrech „Drátenické“, jak jsme je právě poznali, asi 50 m, celkový rozsah dosud známých partií spodního patra je ovšem více než dvojnásobný.
Nepřihlížíme-li k nejasné zmínce Vigsiově z r. 1663 (srovnej jeskyně čís. 9) nacházíme první zprávy o „Drátenické“ u Dr. Kříže r. 1883 a v pozdějších spisech. Dr. M. Kříž uvádí jeskyni pod číslem 2 a přináší nivelace i popis. V jeskyni kopal tři šachty, jimiž podle jeho údajů prokázal spád skalního dna od konce směrem k vchodu.
Roku 1903 píší o jeskyni prof. Makowsky-Rzehak, domnívající se, že tato tvoří spolu s Mariánskou a Žitného jeskyní část bludiště Výpustku. Uvádějí název „Medvědí jeskyně“, jenž však nemá nároku na prioritu před starým lidovým názvem Drátenická jeskyně, který byl odedávna používán, a dodnes jeskyni zdejší lid pod tímto názvem zná. Rovněž ve všech pozdějších spisech nazývána jest jeskyně tato Drátenickou.
Roku 1905 vyvrací ing. H. Bock domněnku Makovského-Rzehaka o souvislosti s Výpustkem., protože „Drátenická leží příliš vysoko“. Zmiňuje se o Okně – tj. horním vchodu, a povšimnul si známek korose v horní chodbě. Podle ing. Bocka popisuje pak jeskyni r. 1909 A. Graf.
Roku 1910 zmapoval jeskyni A. Graf, jehož mapka zůstala v rukopise.
Roku 1916 uvádí Czižek i z této jeskyně několik druhů Dipter.
Roku 1922 a 1928 popisuje jeskyni A. Boček ze II. stadia, při těžbě fosfátových hlín.
Roku 1944-1945 nacistické „úpravné“ práce. Při této příležitosti odkrytý profil náplavou ve vchodu jeskyně prozkoumal Dr. Ing. J. Pelíšek.
Dělníci, pracující za okupantských prací v západní části jeskyně, odkryli otvor ústící do krápnikových prostor „Nové Drátenické“, již zčásti prozkoumali, šachtu překryli trámy a zaházeli.
Dne 21. září 1947 provedli členové Speleolog. Klubu v Brně Jos. Urbánek a Fr. Radiměřský na podkladě údajů dělníka p. Sklepánka, sdělených p. Koupému znovuotevření těchto prostor. Krátce poté proveden průzkum těchto prostor a pořízen předběžný plán jeskyně (R. Burkhardt, S. Čech, J. Černohlávek). Poté původní vchod zaházen a proražen vchod nový (VI), ústící do „Krápnikového koutu“.
Dne 1.listopadu 1947 Jos. Urbánek při ohledávání „Nové Drátenické“ prolomil sintrovou plotnu v blízkosti „Hradiska“ a objevil novou propast, přes 40 m hlubokou. Následujícího dne sestoupili R. Burkhardt, J. Černohlávek a B. Homola pomocí tří žebřů až na dno a provedli průzkum spodních pater a podzemního řečiště v délce přes 50 m, tehdy vyschlého.
Dne 3. července 1948 odkryli členové Speleologického klubu kulturní vrstvy magdalenienu (ohniště, harpunovité šipky, opracované parohy, kamenné nástroje), a nález hlásili. Z pověření Archeologického ústavu provedl pak archeologický výzkum Dr. Klíma u Oddělení pro diluvium Zemského musea v Brně.
Čís. 4. Čertova díra, závrtová skupina před jeskyní Mariánskou, původní „propadání Křtinského potoka.“
Takřka naproti vchodům jeskyně číslo 9 (Malá Drátenická), jen o několik kroků dále směrem k západu, otvírá se nad jižním svahem údolí, přímo u dnešní silnice, celá řada bývalých ponorů, dnes vyřazených pozdějšími změnami (po r. 1901) z činnosti. Na louce leží mělký závrt (1) o průměru 6 m a nad silnicí, jižně zbytky velkého závrtu, zvaného „Čertova díra“, jenž jest zbytkem původního hlavního ponorného systému Křtinského potoka, který se tu dodnes propadá, ovšem jen v řečišti.
Dnes je tento závrt zpoloviny zavezen materiálem z Drátenické jeskyně, a tím je dočasně uzavřen přístup k zajímavým prostorám původního „propadání vody Křtinské“. Srovnáním zpráv Křížových, H. Bockových, opakovaných pak A. Grafem a A. Bočkem, dospějeme k dosti ucelenému obrazu zdejšího podzemního světa. Začali jsme svou činnost v této oblasti právě v době, kdy byl závrt zavezen.
Mocná skalní plotna zakrývala vlastní vchod, takže zde byly dvě vstupní branky (podle Dr. Kříže 1864 „Mařenčina“ a „Pavlínčina“). Zmíněná skalní plotna zvaná též „Vavrečkův blok“ (na př. Graf). Vstupní chodba se záhy dělí: vlevo vede trhlina do síňky, zvané „Kaple“, v jejímž balvany pokrytém dně otvírá se propast „Kalcitová“. Tato spadá celkem 24 m hluboko k vodní hladině ve studňovité prostoře, zvané „Čertova studně“. Tato je sifonovitě oddělena od další prostory, zvané „Vodní kout“, do níž však lze vniknouti výše ležící úzkou, strmě spadající chodbou. K západu rozšiřuje se Čertova studně v síň, končící v t. zv. „Dévonské propasti“. (Nomenklatura inž. H. Bocka.) Tato je spojena s „Kalcitovou“ dvěma příčnými chodbami směru Z-V. Z prostor nad jícnem „Kalcitové“ spadá druhá propast, zvaná „Manganová“, do popsaných prostor „Čertovy studně“. Prostory, jak již názvy prozrazují, vykazují kalcitové klence, podle Grafa „neobyčejně veliké a značně čisté“.
Vedle popsané „Čertovy díry“ leží závrt č. 3, též zčásti zaházený a závrtovité depresse č. 4. Mezi závrtem č. 3 a silnicí byl do r. 1944 závrt (5) s propastí puklinovitého charakteru, balvany zatarasenou. Při nacistických pracích r. 1944 v Drátenické byla tudy vedena silniční přípojka a závrt zavezen. Při průtrži mračen v červnu téhož roku se navážka propadla a otevřela se propástka 0,75 m v průměru, zprvu 2, poté přes 10 m hluboká. Proto Němci silniční přípojku přeložili jinam. Později sesuly se masy hlíny a „pseudozávrt“ dostal tvar mísovitý o průměru 4 m a hloubce 2 m.
Roku 1663 Vigsius jako první se zmiňuje v literatuře o ponoru Křtinského potoka. R 1864 sestupuje Martin Kříž jako student do hlubin „Propadání“ a konstatuje, že toto spadá do hloubky 18 sáhů. „Třikráte podnikl jsem výpravu po provazích do propasti této, než jsem se dostal až k vodě, neboť tři strže, přes které se musí lézti, jsou pouze nánosem kamení vodou omletého, jenž pod nohou neustále padá dolů. Voda dole jest pouhou kalužinou, a když zde vystoupí, vychází mnohými skulinami ven, jež pro úzkost dále stopovati nelze“. Kříž též zaznamenává, že lid nazývá také tuto propast Vokounkou. - O tomto propadání dočítáme se i v dalších spisech Křížových, Wankelových, Vlastivědě Moravské. Kříž přispěl později svými nivelacemi. Zkazka o příšerné příhodě Křížově, pod nímž se prý balvany zřítily a otevřel se jícen propasti, jak ji uvádí Koudelka, lokalizuje se jinam, totiž do propadání Hostěnického. (Viz Kříž 1867!).
Roku 1902 (27-28.II.) - Ing. H. Bock provádí detailní průzkum všech prostor tohoto propasťovitého systému, pořizuje podélný průřez a publikuje podrobný popis. Jsa pravděpodobně disorientován změnami, nastalými při stavbě silnice, vyjadřuje se o Křížově prvním průzkumu této lokality jen neurčitě a udává omylem celé tyto prostory za svůj objev. „Čertovu díru“ (název ing. Bocka) zkoumal, jak sám uvádí, „při hledání druhého vchodu do Mariánské jeskyně“. Souvislost obou objektů byla tedy již tehdy zřejmá. Podle Bockových prací popisuje pak Čertovu díru A. Graf, A. Boček a j.
Dr. R. Prix po svém objevu (1911) nablízku ležící jeskyně „Rudolfovy“ vyslovil domněnku o její souvislosti s „Čertovou dírou“.
Ponor Křtinského pokoka před Výpustkem (2020).
Čís. 5, Jeskyně Mariánská.
Za vchodem 2 m vysokým a 1 m širokým (dříve byl vchod uzavřen dveřmi) vejdeme vlhkou, nízkou chodbou, sestupující do prostory, která byla za původního stavu nejkrásnější (Bock: „Grottensaal“). Na stropě pozorujeme zbytky někdejší sněhobílé krápnikové výzdoby, půdu pokrývají zřícené balvany různé velikosti, mezi nimiž se tyčí i povalují torsa krápnikových sloupů. Zde zejí otvory dvou propástek, z nichž jedna končí menší hlinitou síňkou. K západu rozšiřuje se prostora v místnost zvanou „Refektář“, v níž pozorujeme zvláště význačný krápnikový vodopád a sintrem polité stěny.
Z velké síně za vchodem dospějeme ve vzdálenosti 26 m od vchodu k jícnu propasti, jež spadá téměř kolmo zprvu 11 m hluboko („Horní propast“: popis dalšího průběhu na jiném místě). Propast je překlenuta dnes velmi zchátralým dřevěným můstkem, za nimž se otevírají další prostory t. zv. „Mariánského sálu“. Zvláště západní, pravá stěna vykazuje pěknou krápnikovou výzdobu, sintrové povlaky, bizarní stalagmity i jiné tvary upoutají naši pozornost, ač ovšem „šnek“, „pagoda“ i podobné význačnější krápníky jsou již dnes povětšině vandalsky zničeny. Před úpravou měla jeskynní půda v Mariánském sále příkrý spád k SV, kde leží při stěně celá řada otvorů k nižším patrům, dnes povětšině zatarasených (na původní mapě Bock-Simonově jsou však všechny kartograficky zachyceny). Za Horní propastí míjíme ve vzdálenosti 20 m po levé straně schody, vedoucí do středních pater, v hlavním směru, t. j. k JV, pokračuje chodba ještě 22 m, kde původně jeskyně „slepě“ končila. R. 1908 byl zde prostřílen přístup do níže ležící prostory, zvané „Liechtensteinova jeskyně“. Krápniková výzdoba těchto prostor je pozoruhodná. Zatím co strop, téměř vodorovný, je poset stovkami malých brčkovitých krápníčků, splývají po pravé západní stěně téměř pod schody sintrové masy, tvořící vodopádovité tvary. Dno je prolomeno dvěma propástkami, dnes zavalenými, a podle A. Grafa je jedna z nich zvaná „Dračí jícen“, 27,5 m hluboká a dělí se ve dvě ramena.
Vrátíme se opět nahoru do Mariánského sálu a sestoupíme po druhých schodech, ležících blíže vchodu při východní stěně chodby. Jsme nyní ve středních patrech, která však doznala četných změn oproti původnímu stavu. Dnes se rozbíhají od schodů chodby na dvě strany: pravá je prolomena dvěma propastmi, jež končí závaly. Chodba je místy pěkně zdobena krápníky. Doleva odbočuje jiná chodba, z počátku těsná, brzy se však rozšiřuje, ježto do ní zleva ústí polozatarasené propasti Mariánského sálu, jak se o nich výše zmiňujeme. Chodba (Graf, „Sprudelgang“) má stěny pokryté četnými výrůstky, ne nepodobnými t. zv. „vřídelnímu kameni“. Tato svérázná ornamentika stěn, rozedírající šat lezce, převládá v celých středních patrech Mariánské jeskyně. Záhy příjdeme na rozcestí, kde poprava vede trhlina, vystupující v komín, souvisící s otvorem levým, jevícím se jako okno nad 4 m hlubokou sráznou stěnou, která vykazuje kolmé vodní járy. Sestoupíme (i bez pomocí lana) a stojíme v síňce, z níž k severu spadá krátká závalová chodba. Na západ prodereme se těsnou puklinou do poněkud výše ležící prostory. Stojíme zde přímo pod jícnem výše zmíněné „Horní propasti“, kudy sem lze sestoupiti přímo. Odtud pronikneme těsným otvorem do hloubky 4 m a jsme na počátku šikmo dolů se svažující hlinité chodby, zprvu 1-1,5 m široké i vysoké. Ve vzdálenosti 14 m ústí tato chodba, v níž pozorujeme dosti silný průvan, do „Síně čarodějnic“. Tato prostora, pokrytá tuhým bahnem a balvany, má šířku (Z-V) asi 4 m, výšku 3-8 m a délku od jihu k severu 6 m, kde zeje jícen „Spodní propasti“. Tato leží jako celá Síň čarodějnic na severojižním zlomu. Nežli sestoupíme do této propasti, povšimneme si chodby, jejíž vchod leží ve východní stěně Síně. Tato chodba je celkem 15 m dlouhá a končí těsnou propástkou 7 m hlubokou (slezená poprvé Př. Ryšavým r. 1942). Jižní stěna Síně čarodějnic přechází v komín, jímž lze vystoupiti do výše 5 m, odkud spadá kolmo dolů propástka, úctící do komůrky, uzavřené hlínou.
Ve Spodní propasti lze sestoupiti buď hlavním jícnem pomocí lanového žebře, nebo proplétáním mezi balvany, tvořícími dno Síně čarodějnic. (Tento sestup byl upravený r. 1946). V hloubce 15 m stojíme na dně propasti, ale nikoliv v nejnižším místě jeskyně. K severu pokračuje zlom erosivně rozšířený a občas tudy přitéká z těsného průvanového otvoru periodický potůček, zřejmý trativod z některého ponoru v inundačním řečišti. Vlevo se otvírá nízký otvor, kterým pronikneme nad těsnou vertikální puklinu 8 m hlubokou, končící vodní hladinou při kótě 352,7 m.
Tyto partie zřejmě souvisí s „Čertovou studní“ a poměry jsou analogické komplexu „Vokounka-Rudolfova“. Žel, dnes je „Čertova díra“ zaházena, a neměli jsme možnost provésti zde podobnou kampaň jako ve Vokounce-Rudolfově.
Roku 1901 stavěla se nová silnice v Křtinském údolí a dobýval se štěrk ve stráni nad původním „Propadáním Křtinského potoka“. Dne 27. září před polednem otevřel se náhle dělníkům temný otvor, z něhož táhl průvan. Nikdo se však neodvážil vniknouti dovnitř, až teprve hajný, p. Mráz, jenž na dělníky dohlížel, vnikl do jeskyně na 20 m, kde ho zastavil jícen Horní propasti.
V noci poté prozkoumal jeskyni Dr. K. Absolon, který pronikl až do Síně čarodějnic. Absolon nazval jeskyni „U propadání“, kterýžto název se však nevžil. Ve dnech 5.-6. října 1901 zkoumal jeskyni Fl. Koudelka, který sestoupil několik metrů spodní propastí, dna však nedosáhl.
Dne 9.VIII. Setoupil Ing. H. Bock až na dno, a konstatoval puklinu, vedoucí v 8 m hloubce k vodě. Podle Ing. H. Bocka vedly lidské stopy pouze na 1 m od okraje spodní propasti, což je v rozporu s Koudelkovou zprávou o sestupu. Bock zmapoval jeskyně takovým způsobem, že i dnes lze jeho plán zcela akceptovati, až na některé pozdější doplňky. Zprávu o objevu nebo popis zaznamenali vedle těchto badatelů též H. Sáňka, Makowsky-Rzehak, R. Trampler, dr. V. Kubeš, F. Černý a jiní. Bock rozeznává v jeskyni dokonce pět pater. Zatím co r. 1907 označil týž autor pokusy o prodloužení jeskyně za „pochybné“, byla zde již r. 1908 objevena prostřílením těsné pukliny „Lichtensteinova jeskyně“. R. 1909 popisuje jeskyni A. Graf, čerpá silně z Bocka, ale jako novum publikuje plán Simonův. Tento se do detailů kryje s plánem Bockovým, je zde však i zmapována i Lichtensteinova jeskyně a některé partie středních pater. Graf popisuje detailně původní krápnikovou výzdobu a upozorňuje na kulmový materiál v náplavě této jeskyně. Dále popisuje jeskyni Mariánskou A. Boček r. 1922 a 1928. Roku 1923 analysoval B. Frodl náplavy této jeskyně a shledal obsah 0,30 % P205. Pokud se týká fauny, uvádí odtud již r. 1909 H. Lefenda nález fossil. kostí, entomologický průzkum provedl Czižek. Kostroň uvádí odtud netopýra vrápence Rhinolophus hipposideros.
Mariánská jeskyně (2024).
Závrty „Ve Skrejšnách“.
Abychom poznali řadu závrtů v nánosu, zvanou již Dr. M. Křížem „Ve Skrejšnách“, zamíříme ze silniční křižovatky blíže hájenky směrem jižním k Babicím. Závrty tyto leží v mělkém žlíbku mezi lesními tratěmi „U Antoníčka“ (západně) a „Panáčkova hora“ (východně). Posledně jmenovaná lokalita je jedním z prvních míst na povrchu Moravského krasu, o níž se zachovala zajímavá historická zpráva ze 14. století. Jak již sám název této lesní trati říká je „Panáčkova hora“ majetek kostela křtinského a fundace z r. 1320 praví:
„My, Jindřich z Lipé, nejvyšší maršálek království českého a hejtman moravský, jak nynějším, tak budoucím věkům ve známost uvádíme, že z obzvláštní pobožnosti, kterouž ku chrámu Křtinskému máme a měli jsme ke cti a chvále Panně Marii, již ten chrám zasvěcen a zbudován, kostelu a klášteru Zábrdovickému, k němuž ten chrám náleží, navždy dáváme a darujeme mlýn a horu s lesem. Dáno v Krumlově léta Páně 1. prosince 1320.“
Po babické silnici dáme se k jihu až do míst, kde se silnice ostře zahýbá k Z až SZ. Jižně od této silniční smyčky, těsně při turistické cestě červeně značené, vedoucí k Bílovicím, leží závrt č. 1. Má průměr asi 4 m a hloubka nedosahuje 1 m. Odtud spadá mělký žlíbek, přerušený silnicí, pod níž je vestavěna roura. Žlíbek vyúsťuje ve dva závrty splynulé, č. 2, oddělené metr vysokým přepažením. Délka tohoto splynulého útvaru je 15 m, šířka 5 m, hloubka až 4 m. Odtud 20 m na sever počíná jiný mělký žlíbek, rozšiřující se po dalších 20 m v rozlehlý závrt č. 3 s osou JZ-SV, rozměrů 30x20 m. o hloubce 4-6 m. Na dně závrtu, více méně rovném, je několik propadlin o průměru asi 1m. Závrt je porostlý četnými stromky. Závrt č. 4 leží 160 m SV od předešlého, má průměr 10 m, hloubka jest asi 4 m, s korýtkem od JZ, při severní stěně se často sesouvá, leží přímo u silnice. Dr. Kříž uvádí tento závrt pod č. 1. Další závrt, č. 5, leží 6 m SV od předešlého, průměr činí asi 10 m, hloubka 4 m (Kříž č. 2). Závrt č. 6 leží jen o 5 m dále, průměr je 5 m, hloubka 3 m, se žlíbkem od západu (Kříž č. 3). Závrt č. 7, poslední v řadě závrtů „Ve Skrejšnách“, leží 15 m SV od šestého. Má průměr 10 m, hloubku 4 m, se žlíbkem od JZ. Leží přímo u silnice, pod kterou spadá i skalní jícen.
Podle zprávy Dr. R. Prixe byly před r. 1914 konány pokusy o otevření jednoho z těchto závrtů, v němž se ztrácelo značné množství vody. Za tímto účelem byla zřízena i trámy ztužená šachta, po níž dnes již není ani stopy. Práce tyto byly přerušeny příchodem 1. světové války.
Na otázku o dalším toku skrejšenských vod nalezneme odpověď ve vodních prostorách nedalekého „Výpustku“. Při povodni 19. června 1948 nestačil dvojzávrt č. 2 hltat valící se vodu a byl zatopen až po okraj. Přesto však již 2 hodiny po dešti se všecka voda ztratila v trativodech. Závrty č. 4 a 7 stačily odvádět všecku přitékající vodu a zespodku bylo lze při bouři slyšeti silný hukot vod, spadajících dolů neznámými propastmi.
Závrt č. 4 (Kříž č. 1) otvírala r. 1950 skupina „křtinská“ Speleologického klubu v Brně, v postupu dolů bránily však mohutné balvany.
Závrty Ve Skrejšnách (2020).
Výpustek (2024).
Salve vale u Výpustku - skála u níž odkládali své hole poutníci k Panně Marii Křtinské.
Salve - nápis na skále Salve vale.
Vale - nápis na skále Salve vale.
Et Timoris "A bázně"- můj vlastnoruční nápis z knihy Sirachovec na skále Salve vale.
Rozervaná skála Salve vale u níž končilo kdysi Vallis baptismi.
Otevřená skál (2024).
|
|
|
SWAMI GYANESHWARPURI POUSTEVNÍK
